Autista na tandem kole

Jakmile starší děti vyměnily malé jízdní kolo s postranními kolečky za větší, využili jsme příležitost a začali Vítka trénovat v jízdě na kole právě na tom opuštěném kole s postranními kolečky. Bylo mu 6 let. Do té doby s ním zkoušeli firstbike ve školce a docela mu to šlo. Nicméně kolo byl už moc vysoký level.

Zkoušeli jsme často, ale nedařilo se. Bylo vidět, že to je na Vítka příliš mnoho úkonů. Když šlapal, tak neřídil. Když držel řídítka, tak stejně nemířil, byl schopný jet do zdi nebo do křoví. A bylo nám jasné, že i kdyby se naučil tohle všechno zkoordinovat, stejně by nejspíš nebyl schopný pochopit, proč to vlastně dělá, nebyl by schopný tomu věnovat pozornost, protože mu ji leckterá muška, letící okolo, okamžitě narušila.

Přemýšleli jsme, co s tím. Nechtěli jsme si nechat ujít možnosti rodinných výletů na kole. Starší děti už jezdily na svých velkých kolech samostatně a byly natěšené na dobrodružství ze sedla kol. Autismus dítěte v rodině bohužel velmi zasáhne do normálního, běžného chodu rodiny. Omezuje sourozence a vytváří mezi nimi propast a nakonec i mezi rodiči a dětmi samotnými. Člověk by se neměl vzdávat a stále hledat způsoby a cesty, aby ta propast byla co nejmenší. Bohužel, na to člověk pečující většinou už nemá sílu.

Zvažovali jsme tříkolku pro handicapované, ale bylo jasné, že Vítek by to sám prostě neuřídil, i kdyby se nemusel soustředit na udržení rovnováhy. Zvažovali jsme tyč za kolo k připojení dětského kola, ale bylo jasné, že tam Vítek bude blbnout a neuvidíme na něj. Na takový ten cyklo vozíček za kolo už byl zase Vítek moc velký.

Přeskočím teď několik měsíců různého domlouvání, vyřizování a výroby kola Vítkovi na míru. Jednoho dne dostal Vítek cyklistickou helmu a šel na kolo. Na tandem. Konečně jsme mohli vyjet všichni společně. Kolo bylo vyrobeno pro Vítka a jednoho dospělého. Vítek vpředu, abychom na něj viděli a jeho doprovod vzadu. Ten má možnost řízení. Řídítka jsou spojená tyčí s předním kolem. Není to úplně standardní věc, ovládá se to trošku jinak než normální kolo a je potřeba si na to zvyknout.

Já jsem s tím ale měla velký problém. Na tandemu jsem nebyla schopná jet ani sama, natož s Vítkem. Pokrčila jsem rameny: „Na tomhle já nikdy jezdit nebudu“. Dávejte si pozor, když říkáte slovo „nikdy“, život vám často naservíruje právě takovou situaci, abyste museli změnit názor.

A to se taky stalo. Když si Vítek na kolo zvykl a bylo vidět, že jezdí rád, baví ho to a my máme konečně zase další věc, která rozšiřuje naše možnosti, které můžeme sdílet celá rodina, tak najednou tu stálo kolo opuštěné. Po rozvodu zůstalo kolo před domem, helma v poličce, Vítek občas plácal do helmy, občas šel s nadějí ke kolu a já smutně kroutila hlavou, že nepojedeme. Bylo mi Vítka líto a kola taky, věděla jsem, jak se cítí.

Musela jsem mu dát ještě šanci. Zkoušela jsem tedy kolo osedlat, ale nešlo mi to. Nedokázala jsem si zvyknout na tu drobnou prodlevu mezi předním kolem a řídítky. Zatáčela jsem brzy nebo pozdě. Najížděla jsem do zdi a do křoví. Ano, do těch stejných jako předtím Vítek. Tohle nejde.

Naštěstí přišla spásná myšlenka, taková ta žárovka, jak se rozsvítí nad hlavou. Koukám do taštičky, co tam je za nářadí a sundám si sedlo co nejvíc dolů. Vím, že to tak není správně, ale dobrý, takhle by to šlo. Mám to jako firstbike. Sedím a přitom mám nohy na zemi. Konečně dokážu to kolo vybalancovat sama a cítím, že to dokážu i s Vítkem. Když bude Vítek blbnout, prostě dám nohy na zem.

Vyjedeme  a Vítek je nadšený. Až moc. Otáčí se na mě, směje se, výská, rozhlíží se do stran, loví mouchy jednou nebo druhou rukou, případně oběma. Ale nevadí, kolo udržím a řídítky řídím já. Akorát potřebuju, aby se aspoň Vítek nemlel do stran. To rovnováhu dost narušuje. Ale jde to. Hurá.

Jo a ještě jedna věc… když vyjedete s tandemem, každý se za vámi otočí. Jsem introvert, takže tohle fakt není pro mě. Ale co bych pro Vítka neudělala. Vyjížděli jsme vždy až k večeru a do polí, abychom měli co nejméně diváků. Měla jsem radost, když jsem viděla Vítka, jak ho to baví a je šťastný.

Takhle jsem s Vítkem jezdila dvě sezóny, než prázdné místo obsadil přítel a začal s Vítkem jezdit on. Jezdí totiž rychleji a Vítek výská nadšením o to víc. Kolo jsme si užili 4 roky a najezdili stovky kilometrů. Byla to taková spojka s normálním životem.

Letos už bohužel nevyjedeme. Vítek vyrostl a je na kolo moc velký. Sedlo i řídítka už má na nejvyšší poloze, kolena pod bradou a už přes něj nevidíme. Budeme muset řešit výměnu kola. U tandemu zůstane. Vítek není schopný jezdit samostatně. Ale tentokrát půjde dozadu. Víme, že to zvládne a my taky.

Sledujte stránku na Facebooku – Život s autistou

Také na Instagramu pod stejným názvem

 

 

About the author

Jmenuji se Kamila Hejnová. Jsem máma tří dětí. Nejmladší syn, kterému je 12 let, je autista. Rozhodla jsem se psát blog, jak spolu žijeme. Na začátku cesty jsem sama hledala informace a čerpala ze zkušeností jiných rodičů. Každý den se ocitají další rodiče na začátku té samé cesty. Věřím, že si zde najdou odpovědi, inspiraci a užitečné informace.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *