Jdeme s Vítkem na procházce a potkáme kaštánek. Já ve všem vidím paralelu s autismem.
Vezmu ho do ruky a koukám, jak je chráněný tvrdou, nepropustnou, pichlavou slupkou. Stejně jako autista. Navenek vypadá nepřístupně. Člověk neví, jak ho otevřít. Může se při tom zranit. Afekty, záchvaty, křik, vzdor.
Ale jednou dozraje a otevře se. Sám a lehce. A uvnitř je dokonalost sama. Celý strom v jednom malém kaštánku.
Stejně jako je pod pichlavou slupkou dokonalá, citlivá, autistická duše.
Tak doufejme, že se i ty naše děti jednou otevřou. Samy a lehce.
