Když byl Vítek malý, tak nás ignoroval. Když jsme ho oslovili jménem, chtěli mu něco ukázat, něco mu říkali, tak se na nás neotočil, nepodíval, byl pořád v běhu a ani nezastavil.
Tenkrát bych ani nedokázala identifikovat jako problém to, že se Vítek nedívá do očí. Ale vnímala jsem jako problém to, že nás ignoruje. Byl malý a přičítali jsme to věku. Doktorka říkala, že z toho vyroste.
Poté, co mu byl diagnostikován autismus ve 3 letech, jako první nás v SPC učili metody, jak ho donutit k očnímu kontaktu. Vycházeli z toho, že když se nedívá do očí, tak nás nevnímá vůbec.
Tenkrát jsem nevěděla to, co vím teď a věřila odbornicím. Od té doby jsem mockrát četla od dospělých autistů, že:
- je oční kontakt fyzicky bolí
- je jim oční kontakt velmi nepříjemný
- když se snaží udržet oční kontakt, tak přestanou vnímat mluvenou řeč
- nerozumí tomu, proč ostatní trvají na očním kontaktu
- je vyčerpává „maskování“, tedy to, že předstírají oční kontakt, aby zapadli mezi ostatní
- naopak lépe vnímají, když nemusejí udržovat oční kontakt
Takže dneska bych byla velmi opatrná s vynucováním očního kontaktu. U Vítka jsem naštěstí nepozorovala žádné potíže, opravdu se to časem naučil, dneska se dokáže dívat do očí a očividně ho to nijak nestresuje. Jenže nemůžete vědět, jestli vaše dítě není zrovna to citlivější. Takže doporučuji to hodně dobře pozorovat a sledovat reakce dítěte, jestli ho to nestresuje.
Některé autistické děti ale oční kontakt mají dobrý od malička. Vítek neměl, ale naučil se to. Jako u všeho – každý autista je jiný a nelze udělat závěr podle jediné indicie.
