Dneska jsem vyzvedávala Vítka ve škole. U dveří už stála jedna maminka a říká mi: „Takový vysoký chlapec, má červené tričko? No, tak ten už koukal ze šatny, jestli tady jste.“
Pak už jsem viděla Vítka, že se obléká, a když se na mě podíval, tak jsem mu zamávala a jemu se rozsvítily oči a zatřásl pažemi jak kuřátko, protože mávat neumí.
Taková normální věc, že vás dítě vyhlíží, když ho jdete vyzvednout, že?
Jenže mě to zahřálo u srdce. Před deseti lety bych tomu nevěřila.
Když byly Vítkovi tři roky, tak nás ignoroval. Neprojevoval radost, když jsme ho vyzvedli po hlídání u babičky. Prostě proběhl kolem nás bez pozdravu, bez úsměvu, bez jediného pohledu.
Nechodil za námi, aby nám něco ukázal nebo aby se podíval, co děláme my. Měl doslova svůj svět a my mu tam akorát překáželi.
Až tak od jeho 8 let jsem si začala všímat, že o mě ví. Že jsem jeho jistota v nevyzpytatelném světě. Že mě vyhledává a že se na mě těší. On mi neřekne ani jinak nedá najevo, že mě má rád, ale já to dnes viděla v jeho očích.
A to je něco, co je nad všemi terapiemi. Navázat vztah. Teprve na tom se dá stavět všechno ostatní.
