Před pár dny jsme se rozloučili s naším 12letým pejskem – Melisskou.
Když jsme si ji pořizovali, byla tam velká naděje, že by mohla pomoct našemu tehdy tříletému Vítkovi, kterému byl zrovna krátce diagnostikován autismus s těžkou symptomatikou.
Už je to pár dní, co odešla, ale pořád si promítám v hlavě, co jsme spolu za tu dobu zažili. Její odchod mě zasáhl víc, než jsem čekala. Stává se mi, že ji během dne slyším krátce štěknout za dveřmi, že chce domů. Přitom to nepřišlo z ničeho nic. Už celý poslední rok jen spala a nechtěla už ani chodit ven.
Během krátké doby, co k nám Melisska přišla, bylo jasné, že to nebude parťák pro Vítka, ale pro starší sestřičku, kterou provedla dětstvím až do dospělosti, a teď odešla, protože její úkol byl naplněn.
A já teprve teď vidím, že tu měla lekci i pro mě. Nebyla sice Vítkovi parťákem, jak jsme si přáli, ale mně pomohla pochopit Vítka. Je tam toho tolik společného, a to je to hlavní, co chci sdílet pro vás.
– důslednost a konzistence, dělat věci stejným způsobem, používat stejná slova nebo slovní spojení, aby byly naše pokyny jasné a srozumitelné, nekombinovat více pokynů
– pozitivní motivace, na pejsky fungují pamlsky, na Vítka také, vím, že moderní směr je proti motivaci na pamlsky, ale upřímně – na Vítka nic jiného nefungovalo
– vztah a důvěra jako základ, na kterém se staví
– zvládnutí strachu, z mojí strany, v obou případech jsem já jako vůdce a musím si poradit i se situací, v které jsem nejistá
– empatie, musela jsem se naučit „číst“ z jejich chování a reakcí
– trpělivost, pes i autista jsou obrovskou lekcí trpělivosti, ty pokroky nejsou hned, ale zato když se podaří, tak to stojí za to
– individualita, každý pes i každý autista má svoji osobnost, to znamená, že obecné rady nemusí platit, najít ten správný přístup pro tu konkrétní osobnost
– užít si tu cestu, výcvik psa i výchova autisty jsou někdy docela náročné, fyzicky i psychicky, ale není třeba se z toho hroutit, lepší je to brát jako dobrodružnou cestu
