Vyskočila na mě vzpomínka před 8 lety (červen 2015).
Vítkovi bylo 7 let. Akorát končil docházku ve speciální školce, která mu dala skvělé základy a skončila nám raná péče, ta je jen do 7 let.
Tady na fotce to vypadá tak prima pohodově, že? Někdy bylo, ale zdaleka ne vždy.
Vítek byl neřízená střela, musel být pořád na očích, aby něco nevyvedl.
V tomto věku už se ale začal zklidňovat. Lépe a déle spal a měl hezké chvilky, kdy měl dobrou náladu a byl schopný s námi absolvovat procházku nebo výlet.
Ale co mě v souvislosti s touto fotkou napadlo, proč to píšu. V tomto věku, i když třeba vám děti mívají záchvaty na veřejnosti… to je pořád dobrý! Oproti tomu, když jim je 15.
Dneska je ale Vítek na spoustu věcí zvyklý, protože jsme ho pořád brali ven a vystavovali různým situacím. Abych byla upřímná, možná by to tak nebylo, kdybychom nechtěli dopřát výlety sourozencům. Kdyby byl Vítek sám, možná bychom byli doma a nikam nechodili.
Ale pozor! V 15 už je to všechno mnohem těžší, když je ta situace neznámá. Takže berte ty děti ven co nejvíc už od malička. Na spoustu věcí a situací si postupně zvyknou.
