Smíření není rezignace.
V jednom komentáři zaznělo, že to je hezký, jak jsem s autismem mého syna smířená, ale paní, že bude bojovat za svoje i ostatní děti ..
Mohla bych se zamyslet, jestli vlastně tím smířením nebráním svému synovi ve vyléčení. Třeba kdybych pořád něco sháněla a zkoušela, tak by byl na tom lépe…
Ale po těch letech vím, že to tak není.
Vůbec nezpochybňuji jinou cestu, než jsme se vydali my. Pokud jdete cestou boje, já to akceptuji. Ale o síle slov už jsem na blogu psala (článek Síla slov v souvislosti s autismem).
Jde o to, že můžete bojovat proti autismu, ale jak dlouho? Každý boj jednou vyčerpá a zbyde holá planina. A já nechci bojovat, potřebuju svoji energii na to, abych se mohla postarat o svého syna.
Smíření dává možnost se nadechnout. Nechat věci plynout a prostě jen být. I s autismem. Člověk má představu, že může dobře žít jedině bez autismu. Ale co když je řešením dobře žít i s autismem?
A to neznamená, že jsem zavřela dveře. Nechávám si otevřená vrátka, aby případně nějaký zázrak mohl volně přijít. Čtu, vzdělávám se, poslouchám kurzy, pozoruju, zjišťuju…
A nacházím nové podněty, které s Vítkem zkouším. Akorát tam není ta horečnatá potřeba ho vyléčit. Stačí mi, když z toho máme společně radost a pomůže nám to právě v tom – žít dobře i s autismem.
A to je zase můj způsob, jak pomáhám ostatním dětem – aby se rodiče uvolnili, přestali bojovat, ale přesto hledali cesty, jak pomoci sobě a svému dítěti a žili dobrý život i s autismem.
Smíření není rezignace.
