Když máte malé dítě, máte očekávání. Jaké bude? Jakou bude mít povahu, osobnost, zájmy, silné a slabé stránky? Co bude studovat? Čím obohatí svět?
Já jsem to tak měla s Vítkem do jeho tří let. Pak jsme jednoho dne dostali papír, který potvrzoval, že moje dítě má autismus. Těžkou symptomatiku. A navrch mentální retardaci. Pro tento systém nevzdělatelný. Nepoužitelný. Neužitečný.
Ještě stále jsem držela svá očekávání a nedokázala je pustit. Koukám na svoje roztomilé, blonďaté dítě. Takový andílek. Pro společnost je to nepovedený kus.
Dostala jsem pouze polovinu informace. Má autismus. Ale jak s tím máme žít? Tuto druhou polovinu mi nikdo nezodpověděl. Všichni krčili rameny.
Strach, zoufalství, bezmoc. Padala jsem na dno. Neměla jsem se čeho zachytit.
Spadnout na dno má jednu takovou malou výhodu. Není jiná cesta než vzhůru.
A tak pozoruju své dítě, zkouším různé věci, občas se něco podaří, občas ne, ale každá věc, která se podaří, postaví ten schod nahoru.
Často mi píšete, že máte diagnózu čerstvě a máte strach. Já vím, já jsem to prožila. Mně nikdo neřekl, že to má smysl. A to je to, co teď říkám já vám.
Cokoli budete dělat a zkoušet, má smysl. Má smysl to všechno prožít, i když bychom si to dobrovolně nevybrali. Po těch letech vidím, že všechno má svůj důvod.
A neutápějte se v tom strachu a bolesti příliš dlouho, hledejte cesty jak žít dobrý život. Pro vás i vaše dítě.
