Do restaurace s Vítkem nechodíme moc často.
Problém je moc lidí na malém prostoru. Příliš velký hluk cinkajících příborů, šoupání židlí a překřikujících se hostů.
Tohle všechno si my ani neuvědomujeme, protože náš mozek dokáže tyto vjemy „ztlumit“. Mozek autisty vnímá ale každý tento zvuk jako na maximální hlasitost, nedokáže odfiltrovat to, co v tu chvíli není důležité. (Každý autista je jiný a někteří s tím nemusejí mít žádný problém.)
Našli jsme náhodou sushi restauraci s velkým prostorem, kde se hosté rozumně rozptýlí a pro Vítka to není tak zatěžující. Když jsme tam byli poprvé, tak Vítek strávil celou dobu, než přinesli jídlo, na WC z nervozity. Už jsme tam byli několikrát a je to pokaždé o něco lepší.
My se těšíme na sushi, pro Vítka objednávám kuřecí kung-pao s rýží. To je jistota, kterou vím, že bude jíst. Protože Vítek nemluví, neřekne mi, že mu chutná, ale vždycky si najde způsob, jak komunikovat a tady je krásně vidět, jak dává najevo spokojenost celým tělem.
Velký úspěch je nejen to, že Vítek zvládl jít do restaurace, sníst si své jídlo, bez afektu, ale i to, že jsme s ním mohli jít na veřejnost, mezi lidi s celou rodinou. Takové malé ochutnání „normálního“ života.
A ještě jedna věc, která stojí za zamyšlení. Kdy naposled vám udělala takovou radost ze života nějaká maličkost, jako Vítkovi hrstka rýže se zeleninou a kuřecím masem?
https://www.facebook.com/reel/3561081094136387
