„No, to ne. Vaše dítě není autista. To je nesmysl. Vždyť je kontaktní a přijde se pomazlit. To nemůže být autista.“ … Vyšlo z úst pediatričky, která studovala již hodně dávno. A tak je potřeba o tom mluvit, aby se tohle nestávalo.
Mezi úplně prvními informacemi o autismu, někdy v 60. letech minulého století, bylo totiž hlavní podezření to, že autisté jsou dětmi „studených“ matek, které jim neprojevují city a oni se to tudíž nemůžou naučit a odkoukat. Tenhle nesmysl byl naštěstí velmi rychle vyvrácen. Jenže bohužel někteří lékaři se to stihli ve škole naučit jako fakt a vychází z něj ještě dnes.
Někteří autisté skutečně o fyzický kontakt nestojí. Někteří dospělí autisté uvádějí, že je fyzický kontakt bolí. Ale není to pravidlo, které by platilo pro všechny. Jako se vším – každý autista je jiný a prožívá věci jinak.
Takže spousta autistických dětí je kontaktních, rádo se mazlí a kontakt s rodiči vyhledávají. I Vítek byl takový. Přišel si mi sednout na klín. Někdy mě vyloženě pošťuchoval, abych ho lechtala. A já tenkrát byla zmatená, protože když jsem měla podezření na autismus a hledala informace, tato byla mezi prvními – že autistické děti nesnášejí fyzický kontakt.
Ale vy cítíte, že tam něco nehraje, a tak je potřeba sledovat chování a další projevy. Posoudit to komplexně jako celek a ne to shodit ze stolu na základě této jedné indicie, jako udělala pediatrička v tomto případě.
