Jednou jsem četla článek od paní na vozíku, která psala, že si ji často berou lidé jako příklad: „podívej, jak na tom je, buď rád, že na tom jsi lépe, že můžeš chodit, dělat to a ono, co ona nemůže“. Rozhořčeně psala, že si to nepřeje, že jí to není příjemné, a že chce být brána jako každý běžný člověk bez neustálého poukazování na její postižení.
Hned, když jsem ten článek četla, tak jsem vnímala směsici pocitů. Samozřejmě, že ji chápu, vím, jak to myslí, přesto si myslím, že to není úplně správný přístup. Není přínosný ani pro ni ani pro jiné. Myslím, že v tom postižení je právě ten potenciál, který může spoustě lidem pomoci otevřít oči a pochopit věci, na které by jinak nepřišli. Až teprve když má člověk srovnání, tak teprve přichází pochopení.
Často se takto chovají i rodiče autistů. Nechtějí, aby si na ně lidé ukazovali, aby si říkali: „podívej se na něj…“. Já jsem naopak ráda, když k tomu dojde. Často mi to není příjemné, ale vím, a často jsem to i viděla, že to jiným lidem může pomoci něco pochopit a něco rozlousknout. Nemyslím si, že by to byla nějaká výhra. Kdo má doma autistu, tak ví, že není co závidět. A co z toho mám já nebo Vítek, že díky jeho postižení si někdo v okolí něco uvědomí? Nevím, možná nic, ale možná to je právě ten osud, ten úděl, ta naše role, kterou máme v tomto životě projít. Být prospěšný ostatním i skrze špatný příklad.
Stalo se mi to mockrát třeba v obchodě, kdy se Vítek vztekal, křičel a válel po zemi. Vůbec mi ta situace nebyla příjemná, jsem introvert a špatně snáším, když jsem středem pozornosti. Nicméně musela jsem se naučit se v tu chvíli soustředit na Vítka a ne na ostatní. Přesto jsem často zaznamenala kromě rychlých odsouzení jako: „spratek jeden rozmazlenej“ i reakce maminek, které hned usměrňovaly svoje děti: „vidíš, jak je to ošklivé“. Třeba si z toho jejich zdravé dítě vzalo ponaučení a začalo se chovat lépe. Třeba si maminky uvědomily, že jejich dítě není tak hrozné. A to je právě to důležité.
Často vídám maminky, které znechuceně kráčí a za nimi se šourá malé dítě, které je očividně unavené, srdceryvně pláče, potřebuje v tu chvíli pomoc, ale maminky to vnímají jako rozmar a nechtějí mu vyhovět, aby ho nerozmazlily. Je mi v tu chvíli líto obou. Dítěte, které potřebuje v tu chvíli matčinu pozornost a útěchu a je mi líto i maminky, která si neuvědomuje, jaké má štěstí, že má zdravé dítě, které ji potřebuje a chce.
Když byl Vítek takhle malý, tak rozhodně nechodil za mnou a nevyžadoval moji pozornost ani útěchu. Naopak běžel pryč a já vlála za ním, aby se neztratil. Taky jsem často pozorovala, že je více ve svém světě a mě nevnímá, nepotřebuje a možná ani nepoznává. Občas byl u babičky na hlídání, a když jsme si pro něj přijeli, tak nás nevítal, ani se na nás nepodíval, klidně proběhl okolo a věnoval se svým věcem. Bylo mi z toho často dost smutno. Proto teď dokážu vidět ve svém okolí, jaké štěstí mají rodiče zdravých dětí. Bohužel oni si to neuvědomují. Berou to jako samozřejmost. Možná až setkání s Vítkem jim třeba otevře oči. Aspoň na chvíli. Než to zase pustí z hlavy. Ale třeba pak potkají jiný špatný příklad a zase si na to vzpomenou.
Sledujte stránku na Facebooku – Život s autistou
Také na Instagramu pod stejným názvem
