Jsem vždycky ráda, když se vypravíme na procházku a Vítek je v klidu a v pohodě, nedělá potíže, nerozčiluje se a nesnaží se mi poškrábat ruce nebo vytrhat vlasy. Dneska procházka ubíhala přesně podle toho klidného scénáře a já byla ráda. Nikdo, kdo to nezažil, si neumí představit, jaká to je každý den loterie. Vyjde to? Nevyjde to?
V klidu jsme šli do doby, než si k Vítkovi zamířil na volno puštěný pes. Protože Vítek chodí pár metrů přede mnou, viděla jsem to zpovzdálí a hned mi bylo jasné, že to bude průšvih, pokud si ho páníček nezavolá. Nezavolal.
Pes se zastavil u Vítka a kouká na něj. Kdyby aspoň šel dál. Ale ne. Pes kouká na Vítka. Vítek kouká na psa. Je to legrační scéna. Vítek má totiž nataženou ruku před sebou, ale v úrovni svého obličeje, ne v úrovni psa, takže to vypadá, že čaruje. Nebo že se pokouší pohladit psa nějakým zvláštním způsobem.
„On nic nedělá“ volá paní, která nemá snahu psa odvolat. Druhá paní přikyvuje.
„Syn má strach ze psů“ volám.
„My víme“ ona na to.
Aha, říkám si v duchu, už jsem jim to říkala minule. Už jsem to totiž v těchto místech říkala několikrát. Ona to ví a stejně ho neodvolá? Pes se odlepil od Vítka a pokračoval s nimi v cestě.
„No, právě. Tak kdybyste si mohla toho psa příště zavolat. Děkuju.“ volám na ni.
A za mnou se ozve smích. Je mi jasné, že moje prosba nebude vyslyšena. A je mi smutno. Trochu více laskavosti bych chtěla vidět mezi lidmi.
Péče o autistu je často velmi náročná. Fyzicky i psychicky. To, že není pochopení, podpora nebo pomoc zvenku, to mi nevadí, na to už jsem si zvykla. Ale prosím vás. Aspoň! Aspoň nám neházejte klacky pod nohy. Děkuju. 
uzavřená skupinka na FB tady – život s autistou – uzavřená skupina
