Určitě jste si všimli, že na FB a IG dávám často příspěvky, kdy Vítek něco vyvedl, legračně se oblékl, choval se nezvykle, což často vede k veselým situacím. Jsem ráda za tyto legrační momenty a cením si jich jako perel.
Život s autistou přináší všechny možné emoce, od smutku, hněvu až k bezmoci a nesmyslnosti toho všeho. Humor mi tohle všechno pomáhá překonávat. Ráda si fotím Vítka v legračních situacích nebo nahrávám krátká videa, ke kterým se pak vracím, když mi není nejlíp. Zapisuju si ty úsměvné momenty, abych na ně nezapomněla. Když pak brečím v kuchyni u stolu, vedle je rozbitá postel, vzteklej Vítek a moje ruce poškrábané, pomáhají mi ty legrační chvíle si vzpomenout, že život je dobrej.
Nedávno jsem četla článek na tohle téma, který vyzněl naprosto opačně, než tady píšu já. Že je znevažujeme, že se jim vysmíváme, že je nebereme vážně. Ale tak to není.
To, že se směju, když se Vítek špatně oblékne, neznamená, že se mu vysmívám. Směju se tomu výsledku, protože je legrační, a protože mi to pomáhá. Když Vítek přinese místo bonbónů syrové kuře, směju se. Směju se té absurdní situaci, kdy se děje něco úplně jinak, než byste čekali. Směju se, když Vítek zbaští kytku v květináči, směju se až za dva dny… proto, že se mu nic nestalo.
V životě s autistou jsou to chvíle k nezaplacení. Mají takovou sílu a my bychom je neměli využít k tomu, abychom život s autistou lépe zvládali? Humor je někdy to jediné, co rodičům ještě zbývá, aby mohli jít dál. Takže já říkám: „Smějte se a smějte se často!“ Zapisujte si ty legrační momenty a natáčejte videa. Vracejte se k nim, když vám není lehko. Nakonec je i vzájmu autisty samotného mít veselé rodiče.
Říká se, že čemu věnujeme pozornost, to roste a sílí. Asi na tom něco bude. Tím, že se těmto situacím ráda směju, je jich stále dost a každý den je s Vítkem zažíváme. Když byl Vítek malý a situace byla opravdu těžká, říkala jsem si, jestli poznám včas, že už jsem zralá na prášky. Jenže já jsem se každý den smála. Pak jsem pochopila, že dokud se směju, tak prášky nepotřebuju.
Ano, i těch zoufalých situací, kdy má Vítek afekt, poškrábe mi ruce do krve a nebo zničí nějaký nábytek, je také dost. Ale naučila jsem se (učím se) je brát jako nezbytnou součást života s autistou. Snažím se najít cestu, jak je zvládat lépe, aby mě to tak neničilo. Jednou někdo poznamenal, že život s autistou je jako být po krk ve srač.ách.
Nemůžu říct, že to není pravda. Ale tady je právě to rozcestí, kdy se musíme rozhodnout, čemu dát přednost. Já jsem se rozhodla mít radost z veselých situací, a proto je náš život veselej a ne posra.ej. Co si vyberete vy?
Comments