Jdeme ven, oblékáme se, zapínám Vítkovi bundu, on zdvihne bradu, abych mohla zip dotáhnout až úplně nahoru. Pak zdvihnu bradu já a Vítek na oplátku dopne zip mně. Mám ho sice zapnutý až nahoru, ale i když sjede o jeden, dva zoubky, musí ho Vítek „spravit“. Nesnese rozepnutý zip. U nikoho.
Na zapínání zipu už jsem si zvykla, ale když s tím Vítek začal, tak mě to strašně rozčilovalo. Často mi právě skřípnul zip na krku, proto zvedám bradu. Někdy jsem chtěla mít bundu rozepnutou, ale to Vítek nesnesl a ihned zapínal. Vytáčelo mě to.
V obchodě nakupujeme, najednou se Vítek vrhá k cizí paní a zapíná jí obě kapsy na bundě… S otevřenou pusou kouká ona i já. Jakmile to Vítek dopne, běží ke mně zpátky a pokračujeme v nákupu. Podávám stručné vysvětlení a radši jdeme.
Jednu dobu dopínal Vítek zběsile všechno, co se dalo – kabelky, bundy, mikiny, kapsy… Když jsem mu v tom chtěla zabránit, následoval záchvat, tak jsem ho radši nechala. Přitom jsem v duchu přemýšlela, jak to bude vypadat dál… Vítkovi bude 20 a než nakoupíme, zapne všechny lidi v obchodě? Dá se s tím něco dělat? Mám ho nechat nebo se snažit ho to odnaučit? A jak?
A tak jsem občas zkusila něco nechat rozepnutého. Většinou to Vítek velice rychle zjistil a opravil to. Někdy si toho všiml, ale protože zrovna byl zaujatý něčím jiným nebo jsem nebyla úplně na dosah, tak musel zvládnout pár minut s vědomím, že je rozepnuto. Čas se prodlužoval. Nedávno jsem zjistila, že mám zip na kabelce rozepnutý už dva dny. „Ty jo, dobrý.“ Říkám si s pocitem vítězství.
Volám Vítka na polévku, kterou má připravenou na stole. Přiběhne, sedá si, já vyndám z šuplíku lžíci a podám mu ji. Vítek vstane a odchází. „Aha, asi nechce jíst nebo se mu nelíbí tahle polévka?“ Říkám si zmateně v duchu. Vítek mě oběhne, přibouchne šuplík a jde si sednout k polévce a spokojeně baští. Aha, uvědomím si. Takže šel zavřít šuplík, protože jsem ho nezavřela úplně nadoraz. To bylo na začátku, dneska už jsem na to zvyklá a dávám si pozor, abych šuplík dovírala. Občas se mi to ale úplně nepodaří, a když je Vítek podrážděný, tak mu zjištění této skutečnosti jeho nas*anost ještě zvýší.
Protože má Vítek ještě další dva sourozence, měli jsme vždycky v chodbě hodně bot. Jednu dobu je Vítek srovnával. Nesnesl, když byly rozházené. Tenhle jeho zvyk jsem vítala, ten byl docela praktický. Škoda, že se to o většině jeho zvyků říct nedá. Dneska už si ale bot nevšímá. Nevím proč. Asi rezignoval. Stejně jako já.
Potřebuji si dojít na parkoviště pro něco do auta. Říkám si, že vezmu Vítka, aspoň se chvilku proběhne tam a zpátky. Matky autistů už teď přesně vědí, co jsem udělala špatně. Dojdeme k autu, Vítek si spokojeně poskakuje, já si vezmu, co potřebuji a chci jít zpátky. Problém. Vítek se vzteká, válí se po zemi, škrábe, křičí. Jsem úplně vedle, co se stalo? Vzápětí mi to dojde.
Nojo, on chce jet někam autem. Je jedno kam. Destinace ani trasa není důležitá, ale ta jízda autem. On jezdí autem moc rád a najednou, když myslel, že pojedeme, tak jsem to zkazila. Dneska už to vím. Ale trvalo mi, než mi to došlo. Zkuste si tohle domluvit s nemluvícím dítětem. Takže pro zapomenuté věci do auta už chodím zásadně bez Vítka.
Jenže! Občas se nám stalo, že jsme šli okolo parkoviště a našeho auta, když jsme se vraceli z procházky. V tomto místě dostával Vítek pravidelně záchvaty. Tady jsem ale nechtěla ustupovat. Nechtěla jsem chodit delší trasu jen proto, abychom nešli kolem parkoviště. Časem si Vítek zvykl, že když jdeme jen okolo a nejdeme přímo k autu, že se nejede a cesta okolo parkoviště proběhla bez problémů.
Jednu dobu se podobná věc rýsovala, když jsme šli okolo místní sámošky. Vítek je zvyklý, že když tam jdu nakoupit, dostane něco dobrého. Najednou byl problém okolo sámošky projít jen tak, bez dobroty. V tom jsem viděla dost velký problém a nelíbila se mi vidina toho, že musím nakoupit pokaždé, když jdu okolo. Hlídala jsem si, abychom pravidelně chodili okolo sámošky jen tak bez nákupu. Vítek to brzy pochopil a akceptoval. Přesto mě ale velice dobře sleduje, když jdeme okolo, jestli si to náhodou nerozmyslím a nezajdeme dovnitř.
Jednou jsme přistáli na parkovišti, když jsme jeli ze školy domů. Vítek záchvat. Všimla jsem si, že už před tím byl v nepohodě. V tuhle chvíli nemá smysl ho v něčem trénovat. Tak nastartuju, vyjedu, objedu město, vracíme se zpátky asi tak za 7 minut. Zaparkujeme a v klidu dojdeme domů.
Mám vyzkoušeno, a to mockrát, že se vyplatí posouvat hranice a mantinely toho, co dítě dokáže akceptovat, i když se mu to úplně nelíbí, ve chvílích, kdy je v pohodě.
Pokud je tam nějaká nestabilita, nervozita a podrážděnost z jiného důvodu, než který zrovna potřebujeme řešit, tak nemá smysl ho zatěžovat ještě víc.
V tu chvíli je lepší ustoupit a věci, které potřebujeme řešit, nechat na klidnější chvíle. Ale také si hlídat, abychom neustupovali příliš často.
Doporučuji vám hlídat zvyky a zlozvyky svého dítěte, aby se nevymkly kontrole. Někdy to může vypadat, že o nic nejde, že to nevadí. Ale je důležité připravovat děti na to, že nemusí být vždycky věci tak, jak oni na tom trvají. Někdy můžou být trochu jinak a nemusí to vadit. A je lepší trénovat je na jiné verze co nejdříve. Jakmile se zvyk zopakuje hodněkrát a trvá delší dobu, hůře se pak mění.
Sledujte stránku na Facebooku – Život s autistou
Také na Instagramu pod stejným názvem
