Do naší uzavřené skupinky https://www.facebook.com/groups/334685248025381 se občas hlásí i lidé, kteří pracují s autisty, aby se dozvěděli nějaké rady přímo od rodičů, jak s jejich dětmi pracovat. Což není úplně jednoduché, protože každé dítě je jiné a každé potřebuje něco jiného. Nicméně dneska tu mám jednu radu, která je použitelná všeobecně pro všechny.
Když byl Vítek malý a já nevěděla nic o autismu, hledala jsem informace a četla na netu, co jsem našla. Utkvěl mi v paměti jeden z komentářů pod článkem. Psala ho starší paní učitelka, co pracovala s autisty. Psala, že obdivuje rodiče, že to zvládají, když to mají každý den doma, že ona toho má dost v práci a už se těší do důchodu. Musí to vydržet, protože do důchodu už má krátce a jinde by ji nevzali. Bylo mi z toho smutno. Jako matka autisty vím moc dobře, že to vůbec není jednoduché, ale přesto… pracovat s autistickými dětmi jen proto, že nemám nic jiného… to je prostě smutné… pro obě strany.
Musím říct, že my jsme měli celou dobu velké štěstí na pedagogy, asistenty i tety ve stacionáři. Vždycky byli laskaví, poskytovali pomoc a podporu a měli pochopení pro Vítkovy rychle se měnící nálady.
Během týdne dostávám několik fotek, co Vítek ve škole dělá a při předání Vítka s paní učitelkou rychle probereme, co šlo a co ne. A když mi řekla, že má z něho radost nebo že je na něj pyšná, tak já vím, že je v dobrých rukách.
A to je to dnešní poselství pro pedagogy a asistenty. Důležitější než výsledky je ta každodenní podpora a pochopení. To, že dítě chodí do školy rádo a těší se. Že zkouší nové věci, které doma nemá. Bere se v úvahu jeho vnitřní rozpoložení, někdy se toho udělá víc, někdy míň, ale vždycky v klidu a ne pod nátlakem. Dělejte svoji práci srdcem – to je ten klíč 
