Návštěva doktora s autistou. To je vždycky velký strašák. Jednu dobu jsem z toho měla úzkosti, když jsme museli s Vítkem k doktorovi. Je nevyšetřitelný, nespolupracuje, vadí mu čekání, vadí mu zvuky a ruchy ostatních lidí v čekárně a po cestě.
Když mu byly tři roky a my s čerstvou diagnózou poprvé zamířili k neuroložce, tak Vítek běhal po chodbě tam a zpátky. V té době byl pořád v pohybu a nebylo vůbec myslitelné, že by chvíli poseděl. Přestože jsme byli objednaní, čekali jsme asi 30 minut, samozřejmě každou minutu navíc se zvyšoval Vítkův zvukový projev, za který jsme vzápětí dostali vynadáno od sestřičky, která nám přikázala, abychom si uklidnili to dítě. A my tam šli s tím, že nám třeba poradí, jak ho máme zklidnit. I přes vysvětlení, že je autista a nerozumí, tak jsme po dalších několika minutách dostali vynadáno i od doktorky. Ztratili jsme iluze, že se nám od lékařů dostane podpory a nějakých rad. Jsme v tom sami.
Během let to bylo stejné, jak jsme někde delší dobu čekali, tak narůstala Vítkova nervozita, tím méně byl pak ochotný spolupracovat. Z návštěvy ve zdravotních zařízení jsme se vzpamatovávali oba celý zbytek dne. Proto jsem se snažila je co nejvíce eliminovat.
Po dalším incidentu u neuroložky (jiné), kdy mi řekla, že to je takové zvířátko a že to lepší nebude, jsem se rozhodla neurologii vyškrtnout. Za celou dobu jsme z ní bohužel neměli žádný užitek, jen zničené nervy. A hodně se nám ulevilo.
Dneska jsme absolvovali s Vítkem patnáctiletou prohlídku. Vítek se s úsměvem nechal vyšetřit, zvážit, změřit a sledoval, co se kolem něj děje. Samozřejmě nelze vyšetřit oči, protože Vítek nemluví, nezná písmena, v tomto případě nedokáže spolupracovat. S Vítkem jsem šla jako první, kdyby náhodou toho měl dost a začal vyvádět. Ale ještě jsme v klidu počkali v čekárně dalších 10 minut, než paní doktorka vyšetřila Vítkovu sestřičku. Ta měla sedmnáctiletou prohlídku.
Sedíme v té čekárně, koukám na Vítka a v hlavě mi běží všechny ty návštěvy u doktorů. Tenkrát, když mu byly ty tři roky, jsem byla zoufalá, myslela jsem si, že už to takhle bude pořád. Pořád za ním budu vlát jako hadr na koštěti, že si chvíli nesedne a chvíli nepočká. Že se pořád budeme někde přetahovat a pořád ho budu násilím někam vláčet.
Ale není to tak. Je to mnohem, mnohem lepší. Lepší, než jsem si dokázala představit. Možná by se mi tenkrát ulevilo, kdyby mi to někdo řekl. A tak to říkám dnes já vám. Tak, jak to máte dnes, to není napořád.
To zlepšení přičítám tomu, že už jsme vyšetření u doktorů mockrát absolvovali. A u Vítka to tak vidím i s jinými věcmi. Co se tisíckrát zopakuje, tak už to zná, už to umí. Samozřejmě jsem si ráno pohlídala, aby dostal léky, protože když někdy náhodou zapomenu, tak vidím rozdíl – je podrážděný bez důvodu, konfliktní a nespolupracuje.
A já jsem na něj pyšná. 15 let. Je to už velký kluk. A šikovný. Takový rozdíl za ty roky. Vítek má dnes 177 cm a 75 kg.
uzavřená skupinka na FB tady – život s autistou – uzavřená skupina
