Jdu se podívat do kuchyně, co tam Vítek dělá, protože je podezřele už pár minut ticho. Sedí způsobně u stolu, před sebou má klíčící misku a svačí naklíčená semínka. Mám radost, protože po několika letech pasení trávy jsme se konečně dočkali civilizované konzumace rostlinné stravy.
Hned jsem si vybavila Vítka v jeho dvou letech, jak stojí v koruně menší jablůňky, loupe pupeny a okamžitě je sní. Kdyby jich bylo pár, tak dobře, ale oloupal celý stromek. Šla jsem to zkusit také, abych zjistila, co na tom má, ale nepochopila jsem to. Je to hrozně hořké. Vítek ale rozhodně nemá rád hořkou chuť. Když jsem mu dávala kapky na kašel, které byly nahořklé, a to ani zdaleka ne tolik, jako jeho oblíbené jablečné pupeny, tak mi všechno vyplivnul.
Vítek ve třech letech – chodí po zahradě, vybírá a jí všechny sedmikrásky. Jasně, sedmikrásky se teď hodně doporučuji do salátů, do polévek, do smoothie. Ale hrst. On sežral všechny, co tam našel. Samozřejmě to trávicí systém taky nepochopil, a tak je zase vrátil zpátky.
Přibližně do Vítkových šesti let bylo s Vítkem těžké jít přes vegetační období na procházku. Pořád se zastavoval a průběžně se pásl. Byla jsem zoufalá. Jak mám ráda léto, tak jsem se těšila na zimu, až tohle ustane. Teď už mi to připadá úsměvné, ale v té době to fakt žádná sranda nebyla.
Ale nějak to v průběhu času ustalo a po jedné zimě už se Vítek k pasení trávy nevrátil. Tu a tam ještě něco uškubne, ale už si vybírá jen to nejzajímavější. Například moje tulipány k MDŽ ve váze. Ty se mu asi líbily hodně.
Časem se Vítek naučil, že v kuchyni najde zajímavější věci, a tak si občas zajde do lednice, vytáhne cibuli, pěkně si ji oloupe – 5 minut soustředěné kreativní činnosti! – a pak si ji i sní. A smrdí po cibuli celý den. Těší mě alespoň to, že získal společně s cibulí také nějaké vitamíny.
Když jdeme nakoupit, tak přestože nemluví, dokáže mě přemluvit, abych mu koupila svazek zelené jarní cibulky. Zastaví se u ní, položí na ni ruku a kouká na mě jako smutné štěně. Tak mu dovolím, aby si ji vzal a dal do košíku. To už Vítek také umí. Ne, nebylo to tak vždycky, stojí za tím roky nacvičování a nervů – mých, ostrahy i ostatních nakupujících.
Klíčící misku na klíčení semínek jsem si koupila nedávno, protože byla v akci. Koukala jsem na ni nedůvěřivě, protože už několikrát jsem si zkoušela doma klíčit semínka na konzumaci, ale tak nějak se to vždycky zkazilo a zasmrádlo, tak jsem toho nechala. Ale říkala jsem si, že zkusím tuto novinku.
Ne, nedělám na ni reklamu, proto ani nepíšu, kde jsem ji koupila a od jaké firmy. Prostě, kdo má zájem, tak hledejte klíčící misku. Jsou to tři plastová patra na sobě, dole miska na odtok vody. Mezi patry je průtok. Nahoře nalijete vodu, ta proteče, takže semínka propláchne. Spodní misku vylijete. Za tři dny jsou klíčky připravené ke konzumaci.
Ano, ráda ji doporučuji, protože to tak opravdu funguje. Klíčky jsou pěkné, čisté a nesmrdí. Jsou prima do salátů, zamíchat do hotové polévky, do pomazánek a my je úplně nejraději sypeme na upečenou pizzu. Klíčky vždy použijeme až naposledy, nevaříme je ani nepečeme. Pro mě navíc bonus to, že klíčky jí i Vítek, to jsem nečekala a mám z toho opravdu radost, protože dostane hromadu potřebných vitamínů.
