Už se mi to stalo zase.
„Ale oni jsou chytří.“
„Jsou úžasní.“
„Mají svoje téma.“
„Mají něco v čem vynikají.“
„V čem vyniká?“
V tu chvíli se zaseknu a přemýšlím, co na to říct.
V duchu mi proběhnou všechny noci, kdy jsme nespali.
Zoufalství, když jsem koukala na své dítě válet se v afektu na zemi.
Kdy jsem si prohlížela své poškrábané ruce.
Situace, kdy jsme museli opustit místo kvůli hluku.
Všechna přetrhaná přátelství a jiné vztahy.
A je toho mnohem víc.
„Někteří ano, ale každý je jiný“ odpovídám unaveně a nechce se mi nic vysvětlovat.
Vítek v ničem nevyniká a vůbec mi to nevadí.
Je pro mě cennější, že dokážeme jít spolu 7 km procházku v klidu, bez afektů a máme z toho oba radost.
Pro běžný život je to důležitější.
