Před pár lety jsem lítala za Vítkem jak hadr na koštěti a vozila ho na této hřišťové atrakci ze strany na stranu. 20x, 30x za sebou. V té době jsem si neuměla představit, že by to mohlo být jinak.
A také u spousty jiných věcí – že by mohl jíst lžící, že by se najedl sám, že by si nalil hrneček vody, že by nepotřeboval plínku, že by šel se mnou za ruku…
Dneska si na hřišti poradí, rozhlédne se a vybere si, co se mu líbí, podívá se na mě, jestli může a jde. Tady se hezky samostatně povozil, smál se a užil si to. Myslím, že ne jen samotnou jízdu, ale i svoji samostatnost. A tu jsem si užila i já.
Vždycky, když Vítka vidím o krůček dál k samostatnosti, i když se to týká maličkostí, tak mám z něj radost.
A tohle velice dobře pochopí rodiče autistů, protože každý tento krůček prostě není samozřejmost.
A to je takový vzkaz pro rodiče malých dětí – je dost pravděpodobné, že to všechno bude časem lepší. To, jak to máte teď, není napořád.
