S autistou k moři

„Ta se zbláznila. Sama se třemi dětmi, a ještě když je ten malej autista.“ Důvěrně mi sdělovala účastnice zájezdu, kterého jsem se účastnila i já s mými dětmi, své myšlenky, zatímco jsme si máchaly nohy v mořské vodě. To mluvila o mně.

Už je to tři roky, když jsem se poprvé odvážila vzít Vítka k moři. Nejde tak o to moře. Vodu miluje, byla jsem si jistá, že bude vejskat nadšením. Ale ta cesta! Sama jsem si na to netroufala, takže autobusem.

Byl to regulérní zájezd, nic na vlastní pěst. Jen s tím rozdílem, že zájezd organizoval spolek pomoci postiženým. Byla to náhoda. Nebo asi nebyla. Náhody prý neexistují. Situace si prý přitahujeme svými myšlenkami a konáním ještě dlouho před tím. Je pravda, že jsem zadání „dopřát svým dětem moře“ měla uložené v mysli jako koncept v e-mailu. Rozpracovaný, nedořešený, odsunutý k vyřešení, až nastane ten správný okamžik.

Už se mi to stalo mockrát. Taková ta věc, se kterou nemůžete hnout, a tak ji musíte prozatím uložit k ledu. Čas plyne a najednou náhodou potkáte někoho, kdo vám řekne něco důležitého, přečtete si někde něco, co zrovna potřebujete, zjistíte něco, co jste potřebovali k dořešení uloženého úkolu.

A tak jsem jednou šla cestou, kterou normálně nechodím, zahlédnu leták ve výkladní skříni. Vidím jen velké slovo Itálie. Jdu dál, povzdechnu si, zastavím se, vrátím se, že se aspoň podívám, kolik to stojí. Cena je velmi přívětivá. Co to je za cestovku? Jakej spolek pro postižené? O ničem takovém jsem tady neslyšela. Jestli to není podvod. Vyfotím si leták a pokračuji v chůzi.

Doma se podívám na netu, spolek opravdu existuje. Zaměřuje se na jiné klienty, než je Vítek, ale to nevadí, zájezd je pro všechny postižené a jejich rodinu. Objednám se na konzultaci a jedu se podívat osobně do kanceláře. Všechno shledávám v pořádku, a tak se domluvíme. Jsem jak Alenka v říši divů. Když jsem přemýšlela sama, jak zadání vyřešit, tohle by mě teda nenapadlo.

Připadalo mi skvělé, že v autobuse budou další rodiny s postiženými. Vůbec jsem nevěděla, jak bude Vítek zvládat cestu autobusem 12 hodin. Velmi rád jezdí autem, ale to je přeci jenom jiné. A ani autem jsme nikdy nejeli tak dlouho. Měla jsem obavy, ale teď už jen poloviční. Spoléhala jsem na to, že ostatní účastníci budou tolerantnější než by byli lidé u běžného zájezdu.

Před odjezdem jsem kromě běžných věcí a formalit jako jsou občanské průkazy, opalovací krémy a plavky, musela ještě zařídit dvě důležité věci. Vítek má medikaci na zklidnění. Objednala jsem se k doktorce, abych s ní konzultovala dlouhou cestu autobusem. Předepsala mi pro Vítka silnější kapky pro případ nouze, které by ho měly zklidnit až uspat, pokud by opravdu vyváděl.

A druhá věc byla pořízení náhradního tabletu. Vítek používá i-pad, protože ho umí ovládat. Zkoušela jsem i tablet s androidem, ale to je pro něj složité, nerozumí tomu. A protože původní tablet měl už nějaké mouchy a bylo to jediné, s čím si Vítek hrál, pořídila jsem mu z bazaru ještě jeden náhradní. Tak už to máme komplet. Těšení se i nervozita.

Odjezd večer, nasedáme do autobusu, cesta příjemně ubíhá. Děti si hrají hry na mobilu nebo koukají na pohádky. Vítek kouká z okna. Tablet ještě nevytahuji, až v nouzi. Součástí busu bylo i WC, což pro mě bylo také důležité kritérium. Vítek dlouho nevydrží. 2 hodiny maximálně. Okolo půlnoci už spaly nejen moje děti, ale i celý autobus. Kromě Vítka. Stále koukal z okna. I já jsem pospávala, ale kdykoli jsem se probrala, Vítek koukal z okna. Nabízela jsem mu průběžně pití, jablíčka, müsli tyčinky a nějaké drobnosti, co měl rád. Vždycky si něco zobnul a zase koukal z okna. Každé dvě hodiny jsme pluli chodbičkou na WC. Nemusela jsem vytáhnout ani tablet ani kapky.

Okolo páté ráno bus zastavil. Řidiči půl hodiny něco špekulovali a následně přijela odtahovka a bus odtáhla do servisu, kde jsme strávili 6 nekonečných hodin. Střídavě jsme se procházeli s dětmi po servisu a okolí a nebo byli v autobusu. V myšlenkách jsem si říkala, jak dlouho to potrvá, a jestli to zvládneme. Vítek byl překvapivě klidný. Víc nervózní jsem byla já.

Nakonec jsme přeci jen vyjeli na další cestu a úspěšně dorazili na místo určení. Vítek byl nakonec jediný v autobuse, kdo se neptal, kdy už tam budem. Zvládl 18 hodin v autobuse. V klidu. Zázrak. Někdy ty naše děti překvapí a zachovají se jinak, než bychom čekali. Mockrát jsem si pak říkala, že by byla škoda, kdybych to vzdala rovnou, že to s Vítkem nedáme.

Týden u moře jsme si užili všichni, Vítek, já i jeho sourozenci. Jasně, že se to neobešlo bez vzteklých výlevů, především když jsme opouštěli pláž, ale nebylo to horší než doma.

Cestu zpátky Vítek zvládl úplně stejně dobře. Servis už jsme nemuseli znovu absolvovat, a tak byla cesta 12 hodin docela rychle za námi.

Vítek poprvé u moře. Nadšení veliké. Tolik vody najednou ještě neviděl. Zkoumal všechno. Vodu, vlny, písek, obaloval se mořskými řasami a taky je ochutnával. Když jsem ho viděla, jak je šťastný, tak jsem si říkala, že to stálo za to.

Zmrzlina 2x denně (když to posčítám – nejdražší položka z celého výletu).

A k večeři pizza, samozřejmě. Jsme v Itálii. Nevím, jak to dělají, ale Italové ji mají prostě nejlepší.

Občas trochu vztekáníčka 🙂

A taky nějaká zábava. Večerní kolotoče a atrakce pro děti.

Dokonce jsme jeli na výlet místním busem do nedalekého většího města. Paní v informačním centru dala Vítkovi na památku kšiltovku.

A hřiště maj prej Italové taky dobrý.

A tohle miluju já. Brouzdat se po kotníky v moři a cestou sbírat do kyblíčku mušle.

Jsem vděčná za ty souhry náhod, že jsem nám všem mohla moře dopřát.

Občas kvůli svým dětem, nejen autistickým, překonáváme překážky, do kterých bychom se jinak dobrovolně nepouštěli 🙂

Sledujte stránku na Facebooku – Život s autistou

Také na Instagramu pod stejným názvem

About the author

Jmenuji se Kamila Hejnová. Jsem máma tří dětí. Nejmladší syn, kterému je 12 let, je autista. Rozhodla jsem se psát blog, jak spolu žijeme. Na začátku cesty jsem sama hledala informace a čerpala ze zkušeností jiných rodičů. Každý den se ocitají další rodiče na začátku té samé cesty. Věřím, že si zde najdou odpovědi, inspiraci a užitečné informace.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *