Nové boty pro autistu

Co děláte, když potřebujete nové boty?

Jdete do obchodu, rozhlédnete se, vyzkoušíte troje boty a jedny si odnesete ke kase a domů?

S autistou je tento proces rozložen do několika dílčích úseků s nejistým výsledkem každého z nich.

Za prvé musím vybrat vhodnou dobu. Vím, že to musí být co nejdříve, protože včera na procházce jsem si všimla, že Vítek šmajdá a nutně potřebuje vyměnit boty. Nesmím to moc dlouho odkládat. Rovnou vyřadím dobu mezi 10-17 h, protože je moc lidí, to by nedal. Dopoledne nemá náladu a vrčí na mě, tak nic, nechám ho koukat na pohádku.

Když se blíží 17 h, tak sleduji náladu. To by šlo. Rychle ještě dělám hranolky, aby neměl hlad. Pitíčko s sebou. Vzpomínám, jestli jsem mu dala ráno medikaci. Příprava je OK, jedeme do Tesca. Nejedeme totiž koupit jen tak ledajaké boty, ale prostě TY boty. Ty jedny konkrétní boty, co už Vítek nosí v kuse dva roky, jen občas vyměníme velikost. Nač zkoušet nějaké novinky, když máme jedny ověřené,  na které je Vítek zvyklý a nemá s nimi problém.

Těch bot, co se s nimi navztekal hned po koupení, těch bylo… Nepřejte si zažít autistu, který je vzteklý kvůli botám. Jednou jsem tu botu vzala a vzteky mrskla 10 m daleko, a to jsem fakt od nátury klidný člověk – flegmatik. Říkají to i hvězdy, jsem rak. Ale jakmile se s Vítkem handrkujeme kvůli botám, tak se neznám.

Přijdeme na místo, boty tam jsou ve výprodeji, ovšem chybí Vítkova velikost. Bodejť by ne. Už má zase o číslo větší – 44. A největší velikost je tam 43. Polije mě horko. To je průšvih. Ty staré boty mít nemůže a nové nebudou. Stojím na místě a nevím, co dál. Znovu prohledávám stojan, jestli tam přeci jen nejsou. Nic.

Koukám na Vítka, jak dlouho ještě vydrží ten nápor hluku, světel, šumu, bzučení lidí, mých pokynů. Začíná být nervózní a já vím, že už nemáme moc času. Rozhlédnu se a najdu boty, které jsou hodně podobné, ovšem stejný problém, není Vítkova velikost. Tak ještě jedny, bohužel na tkaničku, nejsou nazouvací. Zkusíme, Vítek se tváří nezúčastněně. Tedy vypadá, že by v nich i odešel, tak asi dobrý.

Problém je, že on mi neřekne, jestli se mu líbí nebo ne, jestli ho tlačí nebo ne, jestli mu nejsou malé nebo velké. A tohle všechno odhadnout fakt není jednoduché. Risknu to, nechám si lístek, kdyby něco.

Cestou ven mě starší syn na něco šeptem upozorňuje: „Mami, hele, ten pán nemá boty“

Koukám na pána, který si v klidu chodí po Tescu mezi lidmi bos a tváří se, jakoby měl ty nejlepší boty na světě. Musím se smát. Já se tady nervuju s botama a přitom… jsem si jistá, že Vítek by nejvíc ocenil boty přesně tyhle.

První procházka v cajku. Vítek ušel 7 km a cestou „nenadával“ a ani neměl odřené nohy, tak ta akce nakonec dobře dopadla.

Máte doma bosonohého autistu? Docela nad tím přemýšlím 😊

Diskuse rodičů v uzavřené skupině zde – život s autistou – uzavřená skupina

About the author

Jmenuji se Kamila Hejnová. Jsem máma tří dětí. Nejmladší syn, kterému je 12 let, je autista. Rozhodla jsem se psát blog, jak spolu žijeme. Na začátku cesty jsem sama hledala informace a čerpala ze zkušeností jiných rodičů. Každý den se ocitají další rodiče na začátku té samé cesty. Věřím, že si zde najdou odpovědi, inspiraci a užitečné informace.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *