Autista v karanténě

Už několikrát jsme s Vítkem prošli změnou denního režimu kvůli stěhování nebo změně školního zařízení. Každá změna je pro autistu velice těžká a nepochopitelná. Ano, autisté jsou různí, některé to až tak nerozhází, ale většina z nich je naprosto vykolejená.

To, že je zavřená škola, Vítka zas tak moc netrápí, je doma s námi rád. My jsme s ním taky rádi, ale občas bychom si od něj klidně taky rádi odpočinuli. Od paní učitelky dostal na doma úkoly. Skládání tvarů a barviček má rád, na to se vyloženě těší. Ale trénovaní psaní, písmenek, obtahování, tak z toho až tak nadšený není, rychle něco načmárá a utíká do postele pod peřinu, aby ho snad ta namalovaná jednička nedohonila.

V běžném režimu je Vítek zvyklý, že chodíme často ven. Máme pejska, a tak vždy po třech hodinách strávených doma, vezmu obě štěňátka a jdu je vyvenčit. Vítek když je doma zavřený moc dlouho, tak je vzteklý, potřebuje prostor, pohyb, nejlépe taky trochu deště, sněhu, větru, to má moc rád. To nám teď moc chybí. Já bych klidně strávila karanténu čtením knížek, ale takhle spíš zoufale přemýšlím, co s tím Vítkem budu dělat.

Další velký problém je to, že já potřebuji pracovat. Pracuji z domu. Normálně si udělám svoji práci během dopoledne, když jsou děti ve škole. Teď pracuji, Vítek si leží vedle mě v posteli a buď si hraje na tabletu nebo kouká na Toma a Jerryho. Jsem ráda, když je v klidu. Občas se musíme okamžitě sebrat a jet na zahradu, protože by tady z toho udělal kůlničku na dříví.

Velký problém je rouška. Bylo mi jasné hned na začátku, že to nemůžu jen tak odehnat, jako obtížný hmyz, protože to Vítek nesnese a nezvládne. Budeme muset trénovat. Ušila jsem pár roušek a jednu určila Vítkovi. U autistů je lepší, když mají stejnou věc a nemění se. Tak jsem ho začala zvykat na tu jednu. Vystihla jsem, když měl dobrou náladu, nasadila jsem si ji já, aby to viděl a nabídla jemu. Nechal si ji nasadit a smál se tomu. Vydržel asi 5 vteřin a podal mi ji zpátky. Takto jsme to zkusili několikrát. Říkala jsem si, že to bude asi dobrý, že by mohl vydržet aspoň na chvilku než dojdeme do auta.

Potíž nastala hned při další příležitosti, kdy jsem s ním potřebovala odjet. Oblékneme se, vezmu roušku, Vítek mě vidí, nechá si ji nasadit, vyjdeme ze dveří a už mi ji podává. Nasazuji mu ji zpátky, zase ji strhává, po třetím pokusu se vztekne, začne křičet, škrábat a je vzteky bez sebe. Tak teď co? Mám jít dál do auta nebo zpátky domů? Bylo by správnější se vrátit domů, aby viděl, že rouška je od této doby součástí oblečení a bez ní se nikam nepůjde. Jenže potřebuji nakoupit pro sebe i pro mamku, a tak tedy jdeme. Vítek bez roušky. Lidem se vyhýbám obloukem. Přesto nás provázejí odsuzující pohledy. Však jo, nedivím se. Matka má roušku a chudáku dítěti nedá.

Nákup je další problém. Vítka musím vzít s sebou, ale když nesnese roušku, nemůže se mnou do obchodu. Jezdím tedy nakupovat do nejmenšího Lidlu, který vím, že proběhnu rychle. Třeba do Globusu nebo do Tesca vůbec nemůžu, protože jak jsou rozlehlé, tak dlouho trvá, než vůbec projdu halou. Vítek musí čekat v autě. V klidu vydrží 10 minut, které mi stačí na rychlý nákup. Všechna okénka nechám mírně pootevřená, pro jistotu. Když se vrátím, Vítek ví, že dostane odměnu, kterou si s radostí zmlaskne v autě než dojedeme domů.

V této době jsem fakt vděčná, že můžeme jet na zahradu, kde si Vítek může jít na houpačku a na trampolínu. Vím, že bychom mohli i někam do lesa, mimo lidi, jenže vždycky je potřeba nějaký úsek dojít pěšky, kde se lidi vyskytují. Na to si moc netroufám. Vítek to nezvládne s rouškou.

Musím říct, že po těch pár týdnech už si Vítek začíná zvykat, že rouška je součást oblékání. Dneska když už byl kompletně oblečený, říkám: „A ještě roušku“ a Vítek sundavá kapuci, protože ví, že rouška patří za uši. S rouškou dojdeme v klidu až do auta, kde mi ji sám odevzdá. Hmm, dobrý, myslím si. U autistů je potřeba všechno tisíckrát zopakovat, pak je velká šance, že si to osvojí. Roušku jsme určitě ještě tolikrát nezopakovali a už se začíná rýsovat úspěch. Bohužel nemůžu říct to samé třeba o mikině a o bundě. Tyto dvě věci používáme každý den 12 let a Vítek je při oblékání stále zmatený a často neví, co má dělat.

Myslím, že karanténa má velký vliv na lidi především kvůli izolaci. Nemůžou se setkávám s přáteli a tak. U rodin s autistou je izolace dána už samotným autismem, takže v tom pro nás až takový rozdíl není. Možná je to smutný, ale je to prostě tak, už jsem si na to zvykla, takže v tomhle nás karanténa zas tak neomezuje.

Sledujte stránku na Facebooku – Život s autistou

Také na Instagramu pod stejným názvem

 

About the author

Jmenuji se Kamila Hejnová. Jsem máma tří dětí. Nejmladší syn, kterému je 12 let, je autista. Rozhodla jsem se psát blog, jak spolu žijeme. Na začátku cesty jsem sama hledala informace a čerpala ze zkušeností jiných rodičů. Každý den se ocitají další rodiče na začátku té samé cesty. Věřím, že si zde najdou odpovědi, inspiraci a užitečné informace.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *