Když byly Vítkovi 3 roky, bylo nemožné s ním jít nakoupit, neustále mi utíkal a já za ním vlála jak hadr na koštěti, u kasy jsem platila jednou rukou, protože druhou jsem držela zmítající se chobotnici. Schválně si zkuste jednou rukou vyndat peněženku, otevřít, vyndat peníze, zandat peníze, zapnout a uklidit…
Byla jsem vystresovaná, naštvaná, zoufalá… co to je za život, tohle? Co to je za dítě, proč mi to dělá?…
Nějak záhadně jsem to vydržela několik let a dneska jdu s Vítkem nakoupit v klidu (většinou), na pokyn vezme košík a nese ho po celou dobu nákupu, aniž by ho po pár minutách zahodil, v oddělení sladkostí si způsobně vybere jeden pytlíček, nakrájí chleba v kráječi, u kasy pomáhá vyndavat nákup a pak ho zase dávat do tašky…
O tom se mi před 10 lety ani nesnilo.
Nicméně i dnes jsou lepší a horší dny. Někdy Vítek odmítá jít do obchodu a nechce vůbec vystoupit z auta. Drží si uši a já na něm vidím panickou hrůzu, že by měl jít mezi lidi do toho hluku. Nenutím ho. Máme už naučeno, že chvilku počká v autě a já nakoupím co nejrychleji.
Jednu dobu to vypadalo, že už se mnou nepůjde do obchodu nikdy. Neustále odmítal. A já si říkala, jestli má vůbec smysl ho brát s sebou. To období trvalo několik měsíců a dneska už se mnou zase chodí.
A já vím, že se pořád vyplatí zkoušet. Nabízet, ale nenutit.
