Dnešní ráno: Vítek přijde za mnou v půl desáté vyspaný do růžova, na tváři úsměv od ucha k uchu. Je k pomuchlování. Nastavuje střídavě ručičku a nožičku k pošimrání. Při šimrání se vesele směje. Pak jde šmejdit do kuchyně, co si sezobne ke snídani. Jako obvykle… nic. Ráno má velký problém vybrat si něco k jídlu. Většinou to vyhraje müsli tyčinka. No, aspoň něco. Když je hladový, je protivný. Ale kdo není, že?
Hodinku je v klidu a dobré náladě, chvilku si hraje na tabletu, chvilku kouká na jen počkej, zajíci. Za chvíli na něm pozoruji vzrůstající nervozitu. Pro mě bez důvodu. Začne vzteky běhat z pokoje do kuchyně, z kuchyně do svojí postele, ze svojí postele do mojí postele… mezitím vydatně tříská všemi dveřmi, které jsou v dosahu. Samozřejmě za vydatného povyku – pištění, vřeštění, brečení, vzteklého vrčení…
Starší syn ho napomene, aby netřískal dveřmi, když utíká z pokoje, který spolu sdílí. Vítek se naštve ještě víc a dveřmi práskne. Ze svého pokoje se přijde podívat dcera a ptá se, co se stalo. Jenže já nevím.
Nabídnu Vítkovi sprchu, která ho často uklidní. Stráví tam 10 minut, i tam vyvádí, dneska sprcha vůbec nepomohla. Vyleze ven, nechce se ani utřít, voda z něj crčí, vtlačím ho zpátky do koupelny a trvám na tom, ať se utře, zatímco stojíme v kaluži vody. Snaží se mě vytlačit ven, ale neustupuji. Ještě jsem silnější… zatím. Vítek se za protestných povyků utře a utíká do své postele. Pomůžu mu s oblečením. Vítek následně utíká do kuchyně a chce třísknout dveřmi, jenže do nich dám nohu a nemůže. Je vzteklý o to víc. Jdu se za ním podívat do kuchyně, ale on utíká ke mně do postele, nechávám ho tam samotného a zavírám dveře. Ještě pár minut povykuje.
S dětmi sedíme v kuchyni a snažíme se dopátrat, co se děje, co se mu nelíbí, co potřebuje, co by chtěl? Nevíme. Zoufalství, bezmoc a pocit života na lodi, kterou zmítá vítr, bouřka, uragán a nikdy nevíte, kdy přijdou a nemůžete nic dělat, jen to přečkat a snažit se udržet na palubě.
Než to s dětmi probereme, už slyšíme po pár minutách z pokoje veselý smích. Po bouři ani památky.
Koukám na svoje děti, které zažívají věci, o kterých jejich vrstevníci netuší. Tohle si pro ně nepřeju. Já jsem s tím smířená. Je to moje rozhodnutí, že se o Vítka postarám, dokud na to budu stačit. Jich se nikdo neptal.
Takovýto příběh zažíváme v různých obměnách denně. Většinou to trvá 20-30 minut. Výjimečně i hodinu. No, ano, to není tak hrozné. Den má 24 hodin. Během toho dne musíme přečkat půl hodiny Vítkova afektu. Někdy 2x. To se dá zvládnout. Jenže ta půlhodina mi připadá nekonečná. A ta chvíle toho vypětí a stresu ani nestačí za zbylých 23,5 h odeznít a už je tu další.
Ještě víc než lítost, že moje starší děti musí tohle zažívat a lítost sama nad sebou, že nemůžu žít svůj život a stále se ve všem podřizovat Vítkovi je pocit bezmoci, že mu nedokážu nijak pomoct.
