Je autista Jekyll nebo Hyde?

Dnešní ráno: Vítek přijde za mnou v půl desáté vyspaný do růžova, na tváři úsměv od ucha k uchu. Je k pomuchlování. Nastavuje střídavě ručičku a nožičku k pošimrání. Při šimrání se vesele směje. Pak jde šmejdit do kuchyně, co si sezobne ke snídani. Jako obvykle… nic. Ráno má velký problém vybrat si něco k jídlu. Většinou to vyhraje müsli tyčinka. No, aspoň něco. Když je hladový, je protivný. Ale kdo není, že?

Hodinku je v klidu a dobré náladě, chvilku si hraje na tabletu, chvilku kouká na jen počkej, zajíci. Za chvíli na něm pozoruji vzrůstající nervozitu. Pro mě bez důvodu. Začne vzteky běhat z pokoje do kuchyně, z kuchyně do svojí postele, ze svojí postele do mojí postele… mezitím vydatně tříská všemi dveřmi, které jsou v dosahu. Samozřejmě za vydatného povyku – pištění, vřeštění, brečení, vzteklého vrčení…

Starší syn ho napomene, aby netřískal dveřmi, když utíká z pokoje, který spolu sdílí. Vítek se naštve ještě víc a dveřmi práskne. Ze svého pokoje se přijde podívat dcera a ptá se, co se stalo. Jenže já nevím.

Nabídnu Vítkovi sprchu, která ho často uklidní. Stráví tam 10 minut, i tam vyvádí, dneska sprcha vůbec nepomohla. Vyleze ven, nechce se ani utřít, voda z něj crčí, vtlačím ho zpátky do koupelny a trvám na tom, ať se utře, zatímco stojíme v kaluži vody. Snaží se mě vytlačit ven, ale neustupuji. Ještě jsem silnější… zatím. Vítek se za protestných povyků utře a utíká do své postele. Pomůžu mu s oblečením. Vítek následně utíká do kuchyně a chce třísknout dveřmi, jenže do nich dám nohu a nemůže. Je vzteklý o to víc. Jdu se za ním podívat do kuchyně, ale on utíká ke mně do postele, nechávám ho tam samotného a zavírám dveře. Ještě pár minut povykuje.

S dětmi sedíme v kuchyni a snažíme se dopátrat, co se děje, co se mu nelíbí, co potřebuje, co by chtěl? Nevíme. Zoufalství, bezmoc a pocit života na lodi, kterou zmítá vítr, bouřka, uragán a nikdy nevíte, kdy přijdou a nemůžete nic dělat, jen to přečkat a snažit se udržet na palubě.

Než to s dětmi probereme, už slyšíme po pár minutách z pokoje veselý smích. Po bouři ani památky.

Koukám na svoje děti, které zažívají věci, o kterých jejich vrstevníci netuší. Tohle si pro ně nepřeju. Já jsem s tím smířená. Je to moje rozhodnutí, že se o Vítka postarám, dokud na to budu stačit. Jich se nikdo neptal.

Takovýto příběh zažíváme v různých obměnách denně. Většinou to trvá 20-30 minut. Výjimečně i hodinu. No, ano, to není tak hrozné. Den má 24 hodin. Během toho dne musíme přečkat půl hodiny Vítkova afektu. Někdy 2x. To se dá zvládnout. Jenže ta půlhodina mi připadá nekonečná. A ta chvíle toho vypětí a stresu ani nestačí za zbylých 23,5 h odeznít a už je tu další.

Ještě víc než lítost, že moje starší děti musí tohle zažívat a lítost sama nad sebou, že nemůžu žít svůj život a stále se ve všem podřizovat Vítkovi je pocit bezmoci, že mu nedokážu nijak pomoct.

Sledujte stránku na Facebooku – Život s autistou

Také na Instagramu pod stejným názvem

About the author

Jmenuji se Kamila Hejnová. Jsem máma tří dětí. Nejmladší syn, kterému je 12 let, je autista. Rozhodla jsem se psát blog, jak spolu žijeme. Na začátku cesty jsem sama hledala informace a čerpala ze zkušeností jiných rodičů. Každý den se ocitají další rodiče na začátku té samé cesty. Věřím, že si zde najdou odpovědi, inspiraci a užitečné informace.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *