Můj nejmladší syn Vítek je autista. Je mu 17 let. Má dva starší sourozence, jeho bratrovi je 20 a sestře 19. Už jsou plnoletí a samostatní. Dneska už se v podstatě starám jen o Vítka, což je oproti dřívějším letům docela fajn, klidné období, kdy mám prostor i na svoje věci jako je třeba psaní blogu a sdílení zkušeností s výchovou autistického dítěte.
Nejtěžší a nejnáročnější období bylo, když Vítkovi byly 3 roky a jeho sourozencům 5 a 6,5. Dneska kroutím hlavou, jak jsme to zvládli. Ale když je člověk postaven do té situace, tak mu nic jiného nezbývá a dělá, co může, aby tou situací nějak prošel. Jak moc úspěšně, ukáže až čas.
Dneska bych dělala spoustu věcí jinak, ale v té době jsem neměla ani ty informace, ani ty schopnosti, ani tu zkušenost, kterou člověk získá až časem. A prožitím.
Péče o Vítka dneska, kdy je mu 17, je sice jiná než dříve, když byl batole. Ale vlastně i dnes stejnou péči jako batole stále potřebuje. Má autismus v těžké formě, spojený s mentální retardací. Vůbec nemluví, rozumí velmi omezeně a potřebuje dopomoc ve všech činnostech.
Když jsem byla čerstvě matkou, těšila jsem se na děti, jak spolu budeme objevovat svět, malovat, zpívat, tancovat, běhat po lesích, chovat zvířátka, pěstovat dobroty na zahradě, učit se přirozenou formou nejlépe v domácím vzdělávání, chtěla jsem s nimi být a trávit čas a vidět je růst k radosti a spokojenosti do života.
“Člověk míní, pán Bůh mění”
Nevím, kde se stala chyba. Často jsem měla pocit křivdy, že se mi něco takového stalo. Že se to stalo mému dítěti. Že se vůbec něco takového stává. Křivda, nespravedlnost. Nerozumím tomu, nechápu to. Měla jsem stavy, kdy mi připadalo všechno zbytečné. K ničemu. Stejně je to všechno jedno. Na ničem nezáleží. Nic mi nedávalo smysl a nechtělo se mi žít. Takhle jsem se cítila, když byly Vítkovi 3 roky.
Za ty roky se můj náhled změnil. Nebylo to jednoduché a nebylo to hned. Je to proces, který potřebuje čas. Za tu dobu jsme toho prožili hodně. Prošli spoustou hezkých i těžkých situací. Zpracovali si spoustu emocí. Prožité zkušenosti nás všechny formovaly.
Je to zvláštní, nikdy bych nečekala, že něco takového napíšu, ale jsem určitým způsobem vděčná za celou tu zkušenost být matkou dítěte s postižením. Ne, neznamená to, že bych neměnila nebo byla z toho kdovíjak nadšená, ale opravdu upřímně uznávám, že to ze mě udělalo lepšího člověka. Vnímám život jinak a vidím krásu ve věcech, které jsou pro ostatní samozřejmost a cítím vděčnost za běžné věci, kterých si ostatní ani nevšimnou.
Postižení mého dítěte mi ukázalo hloubku života.
