Autista jede autobusem

Poslední roky jsem s Vítkem jezdila jen autem. Je mu 12. Je větší a silnější než dřív a mám strach, že mi bude dělat cestou vlakem nebo autobusem scény. Je nevyzpytatelný, chvilku je to milé usměvavé dítě. Najednou se něco stane, většinou ani nezjistím co, a on se úplně změní, má hysterický záchvat, válí se po zemi, křičí, vzteká se, snaží se mě štípat a kousat. Bojím se s ním být někde na cestě jen tak bez vlastního zázemí. Když jsme autem, tak vím, že potřebuji jen zvládnout trasu z bodu, kde se zrovna nacházíme do bodu, kde se nachází auto.

Dříve jsem s dětmi jezdila více autobusem i vlakem schválně. Především na víkendové výlety. Chtěla jsem, aby si na to Vítek zvykal. A nebylo kam spěchat. Kdyby byl nějaký problém, tak prostě počkám, až ho to přejde a pojedeme dalším spojem. Ale i těch pár roků je znát. Ještě ho fyzicky zvládnu, ale někdy se mnou dost cloumá. Má docela sílu, hlavně, když je zrovna v afektu. V tu chvíli nevidí, neslyší, nevnímá.

Jenže auto dosloužilo a než situaci vyřeším, tak musíme jezdit veřejnou dopravou. Když jsme takhle jeli poprvé po dlouhé době, tak jsme museli absolvovat začátečnickou scénu. Vlezu do busu, Vítka za ruku, než koupím lístek, tak se mi Vítek vytrhne a uteče ven, naštěstí ne daleko. Doběhnu pro něj, odmítá jít se mnou, nohy zabořené v chodníku, táhnu ho za rukáv, od bot mu jdou jiskry, jak brzdí. Ale ještě ho utáhnu. Vlezeme do busu, lidi vyděšeně koukají. Nejsem si jistá, jestli litují mě nebo Vítka. Nikdo nic neříká, tak taky nic neříkám.

Tyhle pohledy ostatních lidí se pořád těžko snášejí, i když už jsem si na to zvykla. Naučila jsem se to ignorovat a velice rychle se srovnám. Nic neříkám, nevysvětluji, neomlouvám se. Jen pokud Vítek vyloženě někoho strčí nebo jinak kontaktuje, tak jen krátce požádám o prominutí, že syn je postižený. Občas se najdou odvážnější jedinci, kteří se přímo zeptají, co se mu děje. Nemám problém si s nimi o tom popovídat, když je to opravdu zajímá. Občas se najdou nenávistní lidé, kteří nemají k odsouzení daleko: „Spratek jeden nevychovanej“… to jsem slyšela mockrát. Nejdřív jsem z toho byla dost špatná, ale naučila jsem se nebrat si to osobně. Ti lidi neví, o co jde, hned je nenapadne, že to dítě je postižené. Nezlobím se na ně.

Měli jsme štěstí, že dopolední bus byl poloprázdný, prošli jsme uličkou hanby provázeni tázavými pohledy až na poslední pětku, kde Vítek zaparkoval. Když viděl, že se mu nic špatného neděje, tak se uklidnil a za chvilku už si cestu užíval. Koukal střídavě z okna a střídavě na mě se spokojeným úsměvem. Hranice adrenalinu mi výrazně klesla. Cesta zpátky už byla klidnější, proběhla bez počátečního úprku a se spokojeným úsměvem. Budeme muset občas zařadit cvičné cesty hromadnou dopravou v dopoledních hodinách, aby Vítek nevyšel ze cviku.

Sledujte stránku na Facebooku – Život s autistou

Také na Instagramu pod stejným názvem

 

 

About the author

Jmenuji se Kamila Hejnová. Jsem máma tří dětí. Nejmladší syn, kterému je 12 let, je autista. Rozhodla jsem se psát blog, jak spolu žijeme. Na začátku cesty jsem sama hledala informace a čerpala ze zkušeností jiných rodičů. Každý den se ocitají další rodiče na začátku té samé cesty. Věřím, že si zde najdou odpovědi, inspiraci a užitečné informace.

Comments

  1. Dobrý den, už jsem to napsala i na fc. Moc vám za tento blog děkuji. Mám čtyřletého vnuka s PAS. Vašimi příspěveky lépe poznávám jeho duši a zjišťuji, že je v podstatě “normální”. Moc vám děkuji. Ševčíková

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *