Náročný život s autistou nás poprvé převálcoval, když byly Vítkovi 3 roky. Křik, pláč, záchvaty vzteku, málo spánku. Samé potíže a překážky a už nic hezkého. Vypadalo to, že náš život skončil a už nikdy nevysvitne slunce. Od doktorů jsme dostali jen potvrzené lejstro, že máme autistu. Žádné doporučení, pomoc, podpora. Nikdo nám neporadil, co máme dělat, jak dál, jak pomoci Vítkovi i sami sobě. Byli jsme vyčerpaní, zoufalí a museli se postarat o dvě starší zdravé děti. Po domluvě s tehdy ještě manželem jsme začali hledat náhradní řešení – stacionář, ústav, cokoliv. Několik jsme jich obvolali, ale sdělili nám, že to dítě je ještě moc malé, a že ho vezmou, až mu bude 6 roků. Cože? Vydržet další 3 roky? Myslíte si, že mezitím neodvezou nás? Našli jsme jeden ústav pro mentálně postižené, kde nás pozvali alespoň na konzultaci.
Byla to zajímavá zkušenost. Popovídali jsme si s personálem, potkali několik klientů, většinou nemluvili, jen vydávali různé skřeky. Vítka si nechala jedna sociální pracovnice u sebe, abychom mohli s druhou nerušeně projít ústavem. Když jsme viděli ten prostor a ty podmínky, stále méně jsme byli přesvědčeni o tom, že tam Vítka chceme nechat. Vůbec nehaním ani ústav, ani zaměstnance. Určitě dělají co můžou. A že to je náročná práce! Jenže v situaci, když je tam těch klientů hodně a mají speciální potřeby, tak personál zajistí základní péči, aby byli čistí a najedení. Nějaké další vzdělávání, rozvoj, zážitky… na to už není čas ani peníze. Pravda, je to od té doby už 8 let. Dneska je situace lepší a možností je více.
Když jsme se vrátili do kanceláře, byla s Vítkem nejen sociální pracovnice, ale ještě tři klienti. Jeden dospělý klient ve věku asi tak 20 let (mentálně tak 10) se staral o nespokojeného Vítka. Snažil se ho uklidnit, hrát si s ním, nabízel mu míč, vzal ho za ruku a šli se projít po chodbě. Musím říct, že tohle ve mně zanechalo největší dojem.
Uvědomila jsem si, že i kdyby šel Vítek do ústavu dříve nebo později, vždycky se najde někdo, kdo mu pomůže, postará se o něj, zpříjemní mu život. A zase on poskytne zkušenost tomu druhému a nebo nějaký pocit seberealizace. Je to vlastně obohacující pro obě strany. A to je dobře.
A je to tak i s námi. Ať už jsme na jakémkoli místě s jakýmikoli lidmi, nic z toho není ani špatně ani dobře. Každá ta situace je v pořádku a dostane se nám to, co dostat máme a druhým poskytneme to, co potřebují oni. Neochuzujme naše autisty o jiné lidi a ostatní lidi o naše autisty. Nemyslím tím, dávat je do ústavů, ale pomoc zvenčí je nutná. Najít někoho, kdo bude ochotný občas pohlídat nebo vzít na procházku. Seznamovat je se svými přáteli a jejich dětmi. Občas se najde někdo, kdo je na stejné vlně a bude to pro obě strany přínosné.
Po návštěvě ústavu jsme se jako oba rodiče shodli na tom, že to Vítkovi nemůžeme udělat. A že budeme dál bojovat. Věděli jsme, že musíme najít pomoc zvenku, že to sami nezvládneme. V následujícím roce jsme pak absolvovali všechna vyšetření, která byla potřeba. Vítek dostal medikaci na zklidnění, protože situace byla opravu neúnosná. Také jsme řešili školku. Bylo jasné, že v běžné školce Vítek neobstojí.
Sledujte stránku na Facebooku – Život s autistou
Také na Instagramu pod stejným názvem
