Návštěva ústavu s autistou

Náročný život s autistou nás poprvé převálcoval, když byly Vítkovi 3 roky. Křik, pláč, záchvaty vzteku, málo spánku. Samé potíže a překážky a už nic hezkého. Vypadalo to, že náš život skončil a už nikdy nevysvitne slunce. Od doktorů jsme dostali jen potvrzené lejstro, že máme autistu. Žádné doporučení, pomoc, podpora. Nikdo nám neporadil, co máme dělat, jak dál, jak pomoci Vítkovi i sami sobě. Byli jsme vyčerpaní, zoufalí a museli se postarat o dvě starší zdravé děti. Po domluvě s tehdy ještě manželem jsme začali hledat náhradní řešení – stacionář, ústav, cokoliv. Několik jsme jich obvolali, ale sdělili nám, že to dítě je ještě moc malé, a že ho vezmou, až mu bude 6 roků. Cože? Vydržet další 3 roky? Myslíte si, že mezitím neodvezou nás? Našli jsme jeden ústav pro mentálně postižené, kde nás pozvali alespoň na konzultaci.

Byla to zajímavá zkušenost. Popovídali jsme si s personálem, potkali několik klientů, většinou nemluvili, jen vydávali různé skřeky. Vítka si nechala jedna sociální pracovnice u sebe, abychom mohli s druhou nerušeně projít ústavem. Když jsme viděli ten prostor a ty podmínky, stále méně jsme byli přesvědčeni o tom, že tam Vítka chceme nechat. Vůbec nehaním ani ústav, ani zaměstnance. Určitě dělají co můžou. A že to je náročná práce! Jenže v situaci, když je tam těch klientů hodně a mají speciální potřeby, tak personál zajistí základní péči, aby byli čistí a najedení. Nějaké další vzdělávání, rozvoj, zážitky… na to už není čas ani peníze. Pravda, je to od té doby už 8 let. Dneska je situace lepší a možností je více.

Když jsme se vrátili do kanceláře, byla s Vítkem nejen sociální pracovnice, ale ještě tři klienti. Jeden dospělý klient ve věku asi tak 20 let (mentálně tak 10) se staral o nespokojeného Vítka. Snažil se ho uklidnit, hrát si s ním, nabízel mu míč, vzal ho za ruku a šli se projít po chodbě. Musím říct, že tohle ve mně zanechalo největší dojem.

Uvědomila jsem si, že i kdyby šel Vítek do ústavu dříve nebo později, vždycky se najde někdo, kdo mu pomůže, postará se o něj, zpříjemní mu život. A zase on poskytne zkušenost tomu druhému a nebo nějaký pocit seberealizace. Je to vlastně obohacující pro obě strany. A to je dobře.

A je to tak i s námi. Ať už jsme na jakémkoli místě s jakýmikoli lidmi, nic z toho není ani špatně ani dobře. Každá ta situace je v pořádku a dostane se nám to, co dostat máme a druhým poskytneme to, co potřebují oni. Neochuzujme naše autisty o jiné lidi a ostatní lidi o naše autisty. Nemyslím tím, dávat je do ústavů, ale pomoc zvenčí je nutná. Najít někoho, kdo bude ochotný občas pohlídat nebo vzít na procházku. Seznamovat je se svými přáteli a jejich dětmi. Občas se najde někdo, kdo je na stejné vlně a bude to pro obě strany přínosné.

Po návštěvě ústavu jsme se jako oba rodiče shodli na tom, že to Vítkovi nemůžeme udělat. A že budeme dál bojovat. Věděli jsme, že musíme najít pomoc zvenku, že to sami nezvládneme. V následujícím roce jsme pak absolvovali všechna vyšetření, která byla potřeba. Vítek dostal medikaci na zklidnění, protože situace byla opravu neúnosná. Také jsme řešili školku. Bylo jasné, že v běžné školce Vítek neobstojí.

Sledujte stránku na Facebooku – Život s autistou

Také na Instagramu pod stejným názvem

 

 

About the author

Jmenuji se Kamila Hejnová. Jsem máma tří dětí. Nejmladší syn, kterému je 12 let, je autista. Rozhodla jsem se psát blog, jak spolu žijeme. Na začátku cesty jsem sama hledala informace a čerpala ze zkušeností jiných rodičů. Každý den se ocitají další rodiče na začátku té samé cesty. Věřím, že si zde najdou odpovědi, inspiraci a užitečné informace.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *