Když Vítek dostal potvrzenou diagnózu, nebyla jsem schopná to říct nahlas. Nemohla jsem to vyslovit, aniž bych se rozbrečela. Několik měsíců. Zkoušela jsem si to říct nahlas před zrcadlem a vždy se mi z toho údivu a šoku až zatočila hlava. Z toho, že život nebude tak, jak bych chtěla. Že moje dítě je jiné, než bych chtěla. Že moje představy a očekávání nebudou naplněny. Že jsem selhala jako matka, která nedokázala přivést společnosti zdravé dítě. Propadala jsem se do hlubin a netušila, jak moc hluboké jsou.
Pokaždé mě znovu šokovalo, když jsem si uvědomila, že nemůžu nic udělat, abych to změnila. Nemůžu to ovlivnit, i kdybych se sebevíc snažila. Cítila jsem zoufalství, smutek a žal a věděla, že mi na to nic nepomůže. Budu s tím muset žít tak, jak to je. A to jsem neuměla.
Po tisícím zopakování s odstupem několika měsíců, jsem byla schopná říct, že moje dítě je postižené, že má autismus. Poprvé jsem to někomu řekla nahlas a obávala se reakce.
O 12 let později.
Nemám problém říct toto sdělení nahlas a komukoliv. Naopak jsem zvědavá na reakci. Ať je jakákoliv. Za ty roky už jsem těch situací zažila spoustu a moje vnímání se změnilo. Necítím strach ani selhání, cítím zvědavost a těším se na reakci. Toto sdělení je totiž konfrontace, která odhalí charakter lidí. Tak jo, tak pojď. Ukaž, co jsi za člověka.
Za tu dobu jsem si všimla, že lidé reagují různě. Od pozitivních po neutrální až negativní reakce. Za pozitivní reakce jsem byla ráda a negativních se bála. Dneska už ne. Vím, že každá ta reakce ukazuje skrytou osobnost člověka, které si často ani on sám není vědom. Vlastně to vůbec nesouvisí s Vítkem, ten slouží jen jako impuls k tomu, aby se člověk projevil.
Typy reakcí:
Empatické, soucitné, laskavé.
Tyhle reakce mě vždycky potěší a já vím, že na druhé straně je dobrý člověk. Ovšem pozor, i tady číhá past. Některé takové reakce jsou upřímné a některé falešné. Upřímné poznáte hned. Ten člověk mluví o autistovi mile a laskavě, je mu to vidět na očích i v obličeji. Vidíte, že setkání s autistou ho ovlivnilo a on si něco uvědomil. A je za to vděčný. Nevidí autistu jako problém, ale jako zajímavou, originální bytost.
Pak jsou reakce falešné. To jsou takové ty typické reakce: „Já vás obdivuju, já bych to nezvládla.“ To v překladu znamená: „Jsem ráda, že tohle já nemusím řešit“. A já si v duchu říkám: „Ano, buďte ráda, že tohle nemusíte řešit.“ Ale pokud si ta druhá strana uvědomí, že to, co má, je vlastně dobré ve srovnání s mojí situací, tak to za tu konfrontaci stojí. Jsem ráda, když si lidi uvědomí, že mají vlastně dobrý život, když nemusí řešit autismus. Mně to sice nepomůže, ale vím, že jim ano, a tím pádem i společnosti. V takových situacích vidím, že i moje autistické dítě je přínosem pro společnost.
Neutrální reakce.
Ty jsou asi nepitomější. Ten člověk mi odmítá ukázat, co je zač. A mně nezbývá než si myslet, že to je ignorant. Sobec, který myslí jen na sebe a ostatní mu jsou ukradení. Ale uznávám, že to tak nemusí být vždy. Někdy cítím, že je ten člověk zaskočen. Není zvyklý na takové situace a neví, jak má reagovat. Neví, co má říct. Možná si bude nad tou informací přemýšlet o samotě a nebo ji prostě vypustí z hlavy. Jak taková reakce vypadá? „Hm.“ Nebo „Aha“ a to je vše. Žádná otázka, žádný výraz, žádný výsledek. Ale já vím, že já jsem svoji úlohu splnila a se zpracováním už si ten člověk musí poradit sám.
Negativní reakce.
Tyto reakce jsou nejvíc dynamické a nejvíc nepříjemné. Vždycky mi zvednou obočí i tlak. A druhé straně také.
„Jo, autismus, to je móda“ – zase jedna matka, která si chce omluvit svoji špatnou výchovu
„Ten spratek potřebuje na zadek a hned by zapomněl na autismus“ – málo ho mlátili a dělá si, co chce
„Držte si toho autistu v kleci“ – a vůbec nechoďte mezi normální lidi
Smířit se i s takovými reakcemi mi trvalo nejdéle. Nemůžu říct, že by se mě už dneska nedotkly. Ale dneska je to jiné. I když mě mrzí, vím, že ten člověk právě prošel konfrontací a ukázal sobě i světu, jaký je. Jednou třeba sám takovou reakci dostane a souvislosti se mu spojí. A já hlavně vím, že to vůbec není o mně ani o Vítkovi. My jsme jen impuls. Spouštěč. Setkání s Vítkem jen povolilo stavidla k projevení toho, co v člověku je.
A proto dneska vím, že i postižené dítě je přínosem světu. I když to nebude každému příjemné.
Jaké reakce jste zažili vy?
Sledujte stránku na Facebooku – Život s autistou
Také na Instagramu pod stejným názvem
