Vítek byl náročné miminko. Nespal, pořád řval a byl neskutečně podrážděný. Vztekal se, když jsem ho dala do postýlky, vztekal se, když jsem ho dala do kočáru, vztekal se, když jsem ho vzala na ruku, nesnášel nosící vaky a šátky, které miminka tak zbožňují. Uklidnil se jen za pohybu. V kočárku během rychlé chůze a pohupování se za chvíli uklidnil. Uklidnil se v autě. Začal řvát, když se zastavilo na semaforu. Usnul jen v dětské houpačce, která se houpala na baterie. Denně jsem děkovala tomu, kdo ji vymyslel, jinak už by mě odvezli. Ty první Vítkovy roky byly peklo. To si nikdo neumí představit. Když teď na to vzpomínám, nechápu, jak jsme to přežili.
Občas vídám na internetu nebo na Instagramu fotky a příběhy rodičů autistů, kteří se usmívají, trhají květiny, mluví o lásce a o tom, jak je to speciální dítě obohacuje. Nezaujatí lidé, kteří sami doma autistu nemají by mohli nabýt dojmu, jak je to úžasné, mít takové dítě doma, a na co že si to vlastně ostatní rodiče furt stěžují?
Byli jsme vyčerpaní, nevyspalí, Vítek šikanoval nás rodiče i svoje dva sourozence. Nebylo úniku. Usínal ve dvě v noci. Často vylézal z postýlky a hupsnul někomu do jeho postele na hlavu nebo na záda. Bylo to skoro nebezpečné. Zamykali jsme na noc, aby Vítek neutekl a báli jsme se, abychom na to někdy nezapomněli.
Abychom ochránili naše starší děti, dostal Vítek na postýlku poklop, což byla jedna strana ze starší postýlky. Vše fungovalo dobře, prostě jsme ho na noc zavřeli do klece. On sice nespal, ale aspoň nikoho neohrožoval. Ovšem když k nám někdo přišel, viděli jsme opovržlivé pohledy, že týráme dítě. Lepší řešení jsme v tu chvíli neměli.
Přestože Vítek usínal pozdě, budil se velice brzy, v šest už byl vzhůru. Nechápu, jak mohl takhle fungovat. Možná i kvůli tomu, že byl sám unavený, tak byl podrážděný přes den. My jsme byli vyřízení. Neviděli jsme žádné východisko ani řešení a ve vzduchu visela nevyřčená otázka: „Takhle už to bude napořád?“
V té době jsme ještě nevěděli, že má Vítek autismus. Až teprve okolo jeho třetího roku, když nastal kolotoč vyšetření, tak jsme se dostali i k psychiatrovi a ten předepsal Vítkovi medikaci – Risperdal. Nejdřív jsem se tomu bránila. Vidina toho, že takové malé dítě už bude cpáno chemií, se mi vůbec nelíbila. Po nějaké době jsem si ale řekla, že to zkusíme, abychom měli srovnání, vysadit můžeme vždycky.
Po pár dnech začal Vítek usínat ve 22 h a spal až do rána. Neumíte si představit, jak to bylo úžasné. Konečně trochu odpočinku. Nejen že začal spát, ale zklidnil se i přes den. Byla to opravdu velká změna. Samozřejmě se nezměnilo všechno. Stále zůstávaly záchvaty vzteku, nechtěl chodit za ruku, každá procházka byla katastrofa, táhli jsme ho za rukáv. Přetrvávaly potíže s jídlem, jedl jen pár suchých věcí stále dokola – chleba, rohlík, hranolky a BEBE sušenky. Ale už jen to, že jsme se mohli vyspat, byla výhra. Zkuste si fungovat, když spíte denně 4 hodiny několik měsíců. Nevím, jestli to znáte, ale člověk je vlastně jako opilý. Nemůže se soustředit, všechno mu trvá déle, padají mu věci, nemá odhad a samozřejmě v delším období to vede k depresím.
V takové situaci ani člověk nemůže svému speciálnímu dítěti nijak pomoct, když pomoc sám potřebuje. Myslím, že to si spousta lidí vůbec neuvědomuje a první se vás zeptají, co s ním děláte za terapie, když sami byste nutně terapii potřebovali, nebo se prostě jen vyspat.
Vítkovi už medikace zůstala. Několikrát jsem zkoušela vysadit, ale změny vidím okamžitě. Je podrážděný, vzteklý, nic mu není vhod, nejí, nespí a má tendence být agresivní. V takovém rozpoložení se s ním ani nedá nijak pracovat, hrát, vzít ho na procházku… nespolupracuje. Když je pod medikací, je ochotný spolupracovat, je to znát i ve škole, lépe se soustředí a je ochotný plnit úkoly. I ve škole to hned poznají, když mu náhodou zapomenu léky dát. A hlavně – spí celou noc.
Samozřejmě medikace není žádná výhra, je lepší nejdřív vyzkoušet přírodní přípravky šetrnější k dětskému organismu. V určitých případech je ale asi rozumnější přistoupit k medikaci než trápit celou rodinu nebo skončit v depresích a nebýt schopný se postarat ani o sebe natož o rodinu.
Často vídám, že děti pod medikací mají potíže s váhou. Často naberou desítky kil, což zase přispívá k jiným zdravotním problémům. Nehledě na to, že maminka pak nemá na dítě sílu. Já ještě Vítka utáhnu.
Jedna maminka autisty, který mluví, zase říkala, že on sám jí řekl, že ty léky brát nemůže, protože je mu z nich špatně, že ho bolí břicho a cítí se jako opilý. Jak se cítí autisté, kteří nemluví a nemůžou nám to říct?
Pokud budete zvažovat medikaci, projděte si na internetu zkušenosti rodičů a zvažte pro a proti. Nikdo nechce své děti cpát chemií. Já zatím lepší řešení nemám.
