Dneska je mezinárodní den štěstí? A platí to i pro matky autistů???
Když Vítek dostal diagnózu ve třech letech, zhroutil se mi svět. Zhroutila jsem se já. Myslela jsem, že už nikdy nemůžu být šťastná.
Jak bych mohla být šťastná, když moje dítě má závažné postižení. Nebude schopné dělat věci jako jiné děti. Má zkažený život. On. Já. My všichni. Cítila jsem velkou křivdu a nespravedlnost. Pro štěstí nezbylo místo.
Čas ale všechno mění. Pomalu, postupně. Člověk si tak trochu zvykne, tak trochu otupí, tak trochu zcyničtí.
Někdy ten pocit štěstí ale aspoň na chvilku blikne. Vida, přeci jen tam je, nezmizel úplně.
Časem jsem pochopila, že svému dítěti nepomůžu, když se budu utápět v lítosti. Naopak jsem pozorovala, že i Vítek je více v pohodě, když jsem v klidu já. To bylo zajímavé zjištění. On vlastně po mně vůbec nechce, abych byla nešťastná a litovala jeho i sebe.
On chce chodit ven, na procházky, na hřiště, hopsat, běhat, zkoušet nové věci a objevovat svět.
Když svoje myšlenky zaplníme lítostí, nemáme už prostor pro radost. Vyberte si to, co vašemu dítěti i vám bude více prospěšné.
Je fakt, že ten život je jiný, než jsem si představovala. Než jsem chtěla. Hodně jiný. Ale je v něm dost prostoru na radost ze života. Dneska dokážu být šťastná, i s autistou za ruku.
