Vítek má rád sladké. Bonbóny, čokoládu, lízátko, nanuka, cokoliv. Zjistila jsem, že má na sladké senzor. Nevím, kde se nachází, ale má ho. Nedokážu schovat ani kousek sladkého tak, aby to Vítek nenašel. Neúnavně vyhrává nade mnou i nad čokoládou. Pokořil všechny schovky. Připadám si jako alkoholik, který si schovává poslední láhev do nádrže od WC. Ale není mi to nic platné, přichází Vítek a vítězoslavně mává obalem od čokolády.
Mám docela velkou kabelku. V jejích skrytých tajných přihrádkách mívám lentilky, lízátko nebo lipo bonbonky pro krizovou situaci, když někde čekáme a na Vítkovi vidím, že se stupňuje nervozita. Bonbonkem ji na chvíli oddálím, než vyřídíme třeba něco na poště nebo přijdeme na řadu u doktora. Rozptýlíme pozornost. Vítek nervozitu rozkouše společně s bonbonkem. Pak zase chvilku trvá, než si nějakým způsobem řekne o pokračování, protože já dělám, že nerozumím. Než vyškemrá další, tak máme zase pár minut k dobru.
Jenže poslední dobou se stává, že sáhnu do kabelky a nalézám jen prázdný obal. Přitom kabelka vypadá netknutě, vše je zavřené, zipy zapnuté, vůbec nezjistím, že se mi do ní mlsný loupežník vloupal. Nevím, kdo bude řešit krizové situace.
Nedávno jsem našla perfektní skrýš. Nová, ještě nikdy nepoužitá. Všechna běžná místa jako ve špajzu, ve skříňkách mezi talíři, kořením, v šuplíku s ponožkami, taška s papíry na úřad… to vše už je profláknuté, tam už neschovám ani žvýkačku. Ale tahle… velký hrnec, který se mi nevejde mezi hrnce do skříňky, tak je nahoře na lince úplně vzadu. Tak šup tam s čokoládou. Vítek mě neviděl ani neslyšel. Byla jsem spokojená… pár hodin. Než přišel Vítek mávající čokoládou. Nechápu to, on snad vidí i skrz ten hrnec. Nebo ji cítí na dálku. To není možné.
Je to pár dní co jsem dostala od přítele srdíčko s čokoládovými pralinkami. Schovala jsem ho do horní skříňky až za kafe, to Vítka rozhodně nezajímá. Vydrželo tam 3 dny. Pak srdíčko záhadně zmizelo. Nenašla jsem ani papírek, tak jsem to hned nepostřehla. Vítek po sobě docela svědomitě uklízí. Je zvyklý odnášet papírky do koše, občas tam najdu i talířek nebo lžíci. Přestože je zvyklý házet papíry do koše, tak často je nacházím také pod postelí. Zajímavé. Nepochopila jsem nikdy, podle čeho Vítek třídí situace, kdy se papíry hází do koše, a kdy pod postel.
Často si také Vítkovi sourozenci přijdou stěžovat, že jim zmizelo cosi sladkého. Ví, že si to musí dobře schovávat, a tak když něco náhodou nechají ležet na stole …. jako kdyby to tam Vítkovi naservírovali.
Před pár dny jdu do kuchyně Vítka zkontrolovat, protože se mi zdá, že je už pár minut potichu. Ticho je vždycky podezřelé. Sedí u stolu, před sebou má nutellu a způsobně ji ujídá lžičkou. Jsem v šoku. Z toho, že si vzal lžičku. Úžasný pokrok. To znamená, že si nahoře na lince ulovil nutellu, vyhodnotil, že je hladina už moc nízko, takže se tam nedostane rukou. Co mu asi tak běželo hlavou? Možná mu tam probíhalo všechno možné nářadí a on správně vybral to nejlepší, které mu může být nápomocné. Hlasitě a nadšeně ho chválím, jak je šikovný. Vítek s upatlanou pusou i tričkem a lžičkou v ruce se na mě směje.
Někdy jsou ty sladké věci velkou motivací k tomu, naučit se něco nového. Když byly Vítkovi 3 roky, tak první výukové kroky vedly právě přes lentilky a kousky čokoládky. Za provedený úkon dostal Vítek kousek sladkosti, což ho motivovalo ke spolupráci.
Trénovali jsme takto i používání lžíce. Ještě ve 4 letech se Vítek nedokázal samostatně najíst. Dostal pár lentilek do mističky, do ruky lžíci a my seděli u něj a dohlíželi, aby použil lžíci, nedovolili jsme mu vzít lentilky rukou. Nebylo to jednoduché, stálo to spoustu vztekání, Vítkovo i našeho, ale nakonec se Vítkovi podařilo zkrotit nekoordinované pohyby a dneska už se sám lžící nají. Stejně tak umí spoustu dalších věcí, které se naučil díky čokoládě. Čokoládo, díky!
Sledujte stránku na Facebooku – Život s autistou
Také na Instagramu pod stejným názvem
Na fotce: tříletý Vítek trénuje používání lžíce nabíráním lentilek a já hlídám, aby je nevybíral rukou
