Léčení koněm. Říká se tomu hipoterapie. Našli jsme zase po dlouhé době ochotného koníka. Vítek nebyl na koni skoro 4 roky, a tak jsem byla zvědavá, jak po té době proběhne první setkání. Když jsme došli ke stáji, tak bylo vidět, že má Vítek zájem. Pokukoval po koníkovi, ale očividně se bál. Nechtěl jít ani dovnitř ani na něj sáhnout. Ale když jsem začala koníka hladit já jednou rukou a za druhou jsem držela Vítka, tak pomalu přistupoval blíž a prstíkem se dotkl srsti a zase uskočil zpátky. Několikrát. Bylo ale důležité, že má zájem, že v tu chvíli šlo vše stranou a v hlavičce si řešil, co se právě děje a hledal odpovídající reakci.
Vždycky jde především o to, dostat autistu na chvíli z jeho světa do našeho, ukázat mu, že i tento svět je zajímavý a stojí za pozornost. Občas se najde taková věc, ale chce to vytrvat a neustále zkoušet. Slečna mi podala kartáč, chvilku jsem hřebelcovala koníka já a pak jsem nabídla Vítkovi. S trochou nejistoty vyzkoušel, usmál se, pak už i koníka pohladil. Přestal se bát a užíval si ten dotek dlaně na koňském hřbetě. Po celou dobu se Vítek usmíval a za chvíli už bylo vidět, že koníka přeměřuje a vzpomněl si, že se nahoře sedí. Natáhl ruce nahoru k sedlu, a bylo vyhráno. Půl hodinky strávil Vítek v sedle a bylo na něm vidět, jak je šťastný. Usmíval se a blahosklonně se na nás z výšky díval.
Úplně první setkání s koněm Vítek prožil asi když mu bylo 5 let. Setkání ale nedopadlo. Vítek prostě na koně nesedl. Opakovali jsme asi po roce znovu s poníkem. Po prvotním odporu, nejistoty, strachu se podařilo Vítka vysadit a po pár krocích se rychle uklidnil, protože zjistil, že to je vlastně legrace. U autistů je potřeba věci několikrát opakovat, než se podaří. Je potřeba překonat ten počáteční odpor. Ale nenásilně, jinak by ten strach byl ještě větší.
Nějakou dobu pak jezdil Vítek na poníkovi pravidelně. Bylo hezké vidět, jak si k němu vytváří vztah, který k žádnému jinému zvířeti nikdy neměl. Pořídili jsme mu i pejska, ale tam se ten vztah bohužel navázat nepodařilo, místo toho si pejsek navázal vztah s dcerkou a vydržel jim dodnes, ale o tom bude příběh zase příště. Má možnost potkávat kočky, ale pouze na vyzvání je pohladí, jinak je nevyhledává.
Později ještě Vítek chodil do kroužku hipoterapie přímo pro postižené děti, což se konalo pravidelně každý týden. To mu bylo 7-8 let, a to bylo taky fajn. Od té doby jsme už nic podobného nenašli.
Hipoterapie má velký význam pro lidi, kteří jsou fyzicky postižení. Vypadá to, že pro autistu to žádný význam nemá. Možná není tak výrazný, ale určitě tam je. Já třeba vidím, že se Vítek zklidní, má dobrou náladu, účastní se našeho světa, a v tu chvíli, když je na koni a dobře naladěn, je ochotný spolupracovat. A tak po něm chceme, aby zvedl jednu ruku, pak druhou, pak obě, aby se otáčel do stran, lehl si na koníkovi dozadu nebo předklonil dopředu… a v tu chvíli je vidět, že se Vítek snaží úkol splnit, a to se prostě moc často nestává. Jaké máte zkušenosti s koníky vy?
