Protože Vítek nemluví, mám dost času na přemýšlení, když jdeme spolu na procházku. Nedávno mi takhle na procházce přilítla myšlenka na čas, kdy jsem byla svobodná, bez dětí a život před sebou.
Cestovala jsem a užívala si života. Byla jsem samostatná a starala se jen sama o sebe. Cokoli jsem chtěla, jsem mohla udělat. Chtěla jsem se někam podívat, jela jsem. Chtěla jsem na nějaký kurz, přihlásila jsem se. Jít ven s přáteli? Kdykoliv. Žít v zahraničí. Nic nebyl problém.
Najednou jsem pocítila lítost, že péčí o Vítka jsem ztratila možnost žít si svůj život podle sebe. Nejen, že se o něj musím starat, i když je mu už 12 let. V této době už se děti začínají osamostatňovat, mají svoje kamarády, svoje plány a rodiče začínají mít více času na svoje věci. V tomto věku přestaly moje starší děti mít zájem o společné výlety a společně strávený čas. Ne úplně (naštěstí), jen kamarádům začaly dávat přednost.
U Vítka tohle nenastalo a ani nikdy nenastane. Zůstane stále závislý na mojí péči, času a energii. Nezůstává jen u běžné péče jako o každé jiné dítě, ale kompletní zajištění „údržby“ člověka jako je stříhání nehtů, čištění zubů, asistence na WC… Kolikrát je člověk unavený a odbývá i péči sám o sebe. S autistou po boku to musíte všechno každý den absolvovat 2x. Jednou za sebe, jednou za něj.
Kromě toho všeho musím podřídit svůj život tomu, co on zvládá. A tak z mého života, který mi ležel u nohou a já mohla cokoliv, zbyly jen zoufalé výmluvy. Tam nemůžeme, to by Vítek nezvládl. Tam nemůžeme, je tam moc lidí. Na ten kurz nemůžu, nemám hlídání pro Vítka. Na tohle si netroufám, Vítka bych neuhlídala….
Připadám si jako kdybych stála pod stromem plným červených jablek a na žádné nedosáhla. Nemůžu si ani jedno utrhnout, jsou tak blízko a přitom tak daleko. A tak mi teď připadá ten život, který jsem žila dřív. Jako to červené jablko, tam vysoko na stromě.
Jdeme s Vítkem po cestě. V duchu mi letí smutná myšlenka a přepadá mě lítost: „Chtěla bych svůj život zpět.“
Koukám na Vítka, ten si vesele hopsá, pobrukuje a má dobrou náladu.
A vzápětí následuje další myšlenka – ale já mám přece svůj život. Nic jsem neztratila. Jen se změnil. Můj život je tady, s Vítkem za ruku.
Dobrý den Kamilo, hezký článek. Jako by jste mi psala z duše. Mám také tři děti, jen autistu mám nejstaršího, už mu je 15 let a také nemluví. Pocity vnímám úplně stejně jako Vy. Děkuji, že píšete. Má to smysl. 🙂
Děkuji Jano, prima, že jste přidala odkaz na svůj web, koukala jsem na to a máte to moc pěkné, nasdílím to dál (y) 🙂
Jéé moc děkuji! 🙂