Vytrvalost je důležitá, ale není to tak jednoduché

Před pár dny jsem psala článek o tom, jak je důležitá vytrvalost ve výchově autisty, nenechat si stresovat negativními předpověďmi okolí a doktorů, dát dítěti čas, který právě má velký vliv na vývoj dítěte.

Z komentářů čtenářů vyplynulo, že něco takového si potřebovali přečíst. Nejen, že nás stresuje okolí a doktoři, ale často my sami tomu časem přestáváme věřit. Že to má smysl. Že má smysl se pořád snažit a vytrvale něco zkoušet, když už se to stokrát nepodařilo.

A tak se podíváme na tu vytrvalost blíže. Když jsem ten článek psala, tak už s tím vědomím, že vidím na Vítkovi výsledky, že se zlepšuje, dělá věci, o kterých jsem si myslela, že je nikdy dělat nebude, a proto vím, že to konstatování, že je důležité vytrvat, je pravdivé. Ale…

Ale není to tak jednoduché, jak jednoduše se to píše. Mám za tím vlastní zkušenost. Roky zkoušení, pozorování a pochybování, jestli to má opravdu smysl. Období, kdy jsme nedělali vůbec nic a jen se snažili přežít den. A znovu pokračování, když to zase bylo možné.

Takže jak je to s tou vytrvalostí?

Ideální stav

Ideální stav je, když jste pozitivně naladěni, plni energie zkoušet s dítětem nové věci, předkládat mu nové podněty, aby se rozvíjelo, dojíždět pravidelně na nejrůznější terapie, pracovat s ním neúnavně doma a spolupracovat se školou na stejném cíli. A dítě je pozitivně naladěno a ochotno spolupracovat.

Realita

Pravda je taková, že takového stavu většinou nedosáhnete. A nebo jo, ale trvá omezené období. Život nám přináší nejrůznější výzvy a někdy musíte přednostně řešit něco úplně jiného. Nebo sebe a svoji psychiku a zdraví. Nebo autistovy sourozence. Nebo partnerský vztah. Nebo finanční situaci….

Ne, není možné pak pravidelně a vytrvale pracovat na rozvoji autistického dítěte, abyste nezmeškali jediný den, jedinou hodinu, kdy ho můžete rozvíjet a posouvat dál. Není možné se nezastavit, přestat, někdy se dokonce i o pár kroků nevrátit zpět.

Vítkovi je dnes 17 a za tu dobu jsem měla mockrát období, kdy jsem se mu věnovala intenzivně a sledovala pokroky, ale také období, kdy jsme pracovali intenzivně a neviděla jsem žádný výsledek. Nic. Jakoby to bylo úplně zbytečné. Vítek se pořád tvářil jakoby to viděl poprvé.

Měla jsem mockrát období, kdy jsem musela nutně řešit úplně jiné věci a byla ráda, že vůbec zvládnu vzít Vítka na procházku.

Měla jsem mockrát období, kdy jsem si přála, aby už byl večer a mohli jsme jít spát (s malou jistotou, že vůbec spát budeme). Někdy jen přežít den byl opravdu velký cíl.

Období stagnace

Některá období jsme prostě nic netrénovali a necvičili, protože to prostě nešlo. Nebyl na to prostor, čas ani energie. Např.

• do Vítkových 4 let, protože jsme absolutně nevěděli, co se děje
• od Vítkových 4 let už jsme sice měli název na to, co se děje, ale Vítek byl jak malý Tarzan a absolutně ho nic nezajímalo a nespolupracoval, takže tady to šlo pomalinku a speciální školka byla velkou podporou, a také raná péče
• od Vítkových 8 let jsem po rozvodu zůstala s dětmi sama, začala jsem dělat jako OSVČ z domu účetnictví kvůli přivýdělku, takže na rozvoj Vítka bylo toho času malinko, dokonce jsem odmítla ve škole úkoly pro Vítka, protože to už jsem nezvládala
• Vítek v období puberty 12-14 vůbec nebyl ochotný spolupracovat a agresivní afekty se děly denně, tyto dva roky jsme udělali úplný prdlajz, a i jen přežít den bylo někdy příliš obtížné

Běžný život jako nejlepší terapie

Takhle to zase naopak vypadá, že jsme vlastně nemohli dělat nikdy nic, ale tak to úplně není. I v takových obdobích jsou i světlé chvíle. A často, což je úplně nejlepší, přichází učení a posun úplně spontánně tím, že se žije normální život a není to výsledek nácviku nebo terapie. Vítek třeba začal v obchodě krájet chleba na kráječi, dávat zboží u pokladny na pás nebo po zaplacení do tašky… Prostě se to naučil tím, že se toho často účastnil, viděl to a zrovna když měl dobrou náladu, tak byl ochotný si to zkusit. Nebyl to žádný cílený nácvik. 

Prostě pokračovat, když to zase jde

Vítek se posouvá, aniž bych ho denně drtila nácviky a terapiemi. Na druhou stranu by byl zcela určitě mnohem dál, kdybych na něj měla více času a energie. Je to tak, jak to je. Šlo to lépe? Udělala jsem to, co jsem zrovna mohla. Takže si nemusíte vyčítat, že nemůžete dát svému dítěti maximum, více času, více péče, více možností, když to zrovna není možné. Brát to tak, jak to je. Když to jde, tak jedeme, když to nejde, tak sbíráme síly. Přežít den je naprosto dostatečná aktivita.

Vytrvalost přináší ovoce, když se znovu zvedneme po těch těžkých obdobích a znovu zkoušíme. Jednu dobu to vypadalo, že s Vítkem už nikdy nebudu moct jít do obchodu. Nezvládal to. Myslela jsem si, že už to tak bude napořád. Ale když jsem měla energii, znovu jsem mu to nabídla, i s tím rizikem, že přijde afekt. A najednou to šlo. Po několika měsících. A pak znovu. Dneska spolu chodíme do obchodu běžně (i když ne vždy úplně v klidu).

Když se situace zklidní a znovu vysvitne slunce, tak prostě pokračovat dál, jako bychom neměli mezitím pauzu několik měsíců. To je ta vytrvalost. Ne jet non-stop bez zastavení, ale znovu nastartovat a jet dál, když to možné je.