Je to už rok, co jsem začala psát blog o životě s autistou. Cítila jsem potřebu trochu vyvážit ty vzletné, nadneseně romantické až oslavující příspěvky o autismu. „Nebojujte proti autismu, autismus musíte přijmout, milujte své dítě takové, jaké je, buďte za to vděční, jsou horší věci“… tak trochu to pravda je a tak trochu to pravda není.
Když si na netu přečtete, že jsou to čisté duše, které nás přišly naučit lásce, jste v povznesené náladě a fakt cítíte vděčnost, že si vás to krásné speciální dítě vybralo za rodiče… a vzápětí vás zpátky do reality vrátí třískání dveří a řev. Koukáte na své ruce poškrábané do krve a najednou vám ty krásné řeči nesedí k realitě.
A co se nutně musí stát? Najednou máte pocit, že jste neschopní, že jste jediní, kdo to nechápe, neumí a nedokáže autismus přijmout. Všichni ostatní to chápou, umí s tím zacházet a prožívají krásný život se svým autistickým dítětem, plný lásky a pochopení.
Jednu dobu jsem problematiku autismu úplně přestala sledovat. Nechtěla jsem číst ty dokonalé příběhy, k ničemu mi to nebylo, spíš to prohlubovalo můj špatný pocit.
Pak jsem viděla dokument „Děti úplňku“, který ukazuje příběhy rodin autistů z druhého konce. Nejsou to veselé příběhy, ale je důležité i tyto příběhy ukazovat. Každý z těch příběhů, ať už těch krásných a láskyplných, tak i těch těžkých, je jeden malý kousek puzzle a teprve, když se spojí dohromady, pak dají celkový obraz toho, co autismus skutečně představuje.
Uvědomila jsem si, že se nacházíme s Vítkem někde mezi tím. Hezké chvilky střídají výbuchy zlosti, chvíle příjemných procházek vystřídá rozbitý nábytek, chvíle, kdy se Vítek přijde pomazlit, vystřídají moje poškrábané ruce…
Samozřejmě, že miluju svoje dítě, i když je autista. A jestli jsem se už smířila s autismem? Myslela jsem si, že ano, ale ještě nedávno se mi stalo, že jsem pochopila další úroveň smíření. Překvapilo mě to. Myslela jsem, že už to mám a nebylo to tak. Až teprve teď, když sedla tahle vrstva. A jak mám vědět, jestli byla poslední?
Smíření tedy zřejmě není proces, který proběhne ze dne na den. Potřebuje čas. Smíření má zřejmě více vrstev, které se na sebe postupně skládají. Takže chtěla bych říct, že ano, že smířená jsem, ale může mě zase za nějakou dobu překvapit další vrstva, která se poskládá na ty předchozí.
A tak hledám. Hledám rovnováhu, jak milovat a přijímat svoje autistické dítě a zároveň žít dobrý a plnohodnotný život bez pocitu omezení, ztráty svobody a obětování vlastního života kvůli péči o dítě s postižením.
Asi jsem neskromná, ale chci to všechno. A věřím, že to jde. Chci mít svůj život a věnovat se svým věcem a zároveň chci pro Vítka udělat maximum. Dát mu, co potřebuje, aby mohl mít hezký život, aby se mohl naučit, co mu jeho kapacita dovoluje, abychom mohli žít společně, hezky a spokojeně.
Tak jsem si říkala, že bych měla přidat ten náš dílek puzzle do celkového obrazu. A především proto, abych splatila pomyslný dluh, kdy jsem já sama na začátku naší cesty čerpala ze zkušeností ostatních rodičů, za což jim dodatečně velmi děkuji.
