Jdeme s Vítkem stejnou trasu procházky snad po tisícáté.
Někde v půlce koukám na hodiny, kolik minut nám zbývá do konce. Ještě 30 minut. Protočím panenky. Je to pro mě strašná nudaaa. Cestu znám nazpaměť, nebaví mě, pořád to stejné, nic nového, mám pocit, že můj mozek zakrní.
Vítek nadšeně poskakuje přede mnou, dovolí si i o pár metrů dále než obvykle, protože cestu velmi dobře zná. Nevadí mu, že je trasa stejná. Naopak. Nic ho zbytečně nestresuje. Nejsou tu nečekaně nástrahy, které by vysilovaly jeho pozornost a vnímání. Už když vycházíme, ví, co bude následovat, jak je trasa dlouhá, co na ní je, kdy přijdeme zpět domů, v každé části přesně ví, jak je to daleko domů.
V tomhle se s Vítkem nescházíme. Jeho autistický mozek má rád předvídatelnost, je rád, když ví, co se bude dít. Já nesnáším stereotypy. Ubíjí mě to, nudí mě to, unavuje mě to. Potřebuji měnit prostředí, věci a vjemy. Neumím si poradit s jednotvárností.
A tak to řešíme kompromisem. 2-3x týdně stejná procházka, hlavně, když Vítek není úplně v pohodě a nebylo by dobré ho stresovat něčím novým. 1-2x týdně něco jiného, hlavně kvůli mně, abych se mohla podívat na život z nadhledu a nebo s odstupem (z nějakého kopečku nebo rozhledny) a občas jsme jen tak na zahradě.
Život s autistou je velká lekce trpělivosti a také hledání kompromisů.
