Jsem zvyklá, že Vítek chodí pár metrů přede mnou a při chůzi tak komicky vlaje. Máchá ručičkama tak legračně a nekoordinovaně. Připadá mi to vtipné a vždycky mě to rozesměje, je z toho patrná radost ze života a užívání si procházky.
Ale v lidech to vzbuzuje rozpaky a přicházejí různé reakce. Jen za tento poslední týden:
– pán se udiveně otáčí a kroutí hlavou – paní se zarazí a vzápětí se začne smát – jiná paní dostane rovnou záchvat smíchu – další paní šťouchá do pána, aby se podíval na to zjevení – jiná paní říká pánovi: “ Podívej na toho debila“ – parta puberťáků neskrývaně a nahlas: “ To je ale kretén.“
Nevadí mi, když se lidi dívají a ohlížejí. Ani, když kroutí hlavou. Jsem ráda, když je Vítek rozesměje. Smíchu je tak málo a je tak léčivý, tak klidně, to beru. Sama se Vítkovi směju. Ale je rozdíl smát se a vysmívat se.
Akorát nechápu, proč jako první reakce některých lidí jsou nadávky a urážky, a je mi to líto.
Za ty roky vím, že to nemá nic co dělat s Vítkem. Vítek je jen impulz. Vítek je konfrontace. A reakce lidí je to, co sami mají uvnitř.
A to je vlastně něco velmi cenného, co Vítek přináší světu. Lidi mají v tu chvíli možnost dozvědět se něco o sobě. A ostatní mají možnost dozvědět se něco o nich. Naše reakce na okolní podněty nás formuje a ukazuje, kým jsme.
Doprovodné video zde: https://www.facebook.com/reel/1806126433243315
