Už delší dobu přemýšlím, jak napsat tento článek, abych nevypadala jako blázen. A tak se to protahuje a protahuje a nejspíš bych ho nikdy nevydala, ale dneska na to pořád myslím, úplně mi připadá, že někdo potřebuje tyto informace. A když budu vypadat jako blázen, tak mi to vykompenzuje aspoň jeden jediný člověk, kterému tyto řádky něco přinesou.
Vítkovi je 12 let. Přemýšlím, kdy to vlastně začalo. Bylo mu asi 8 roků. Bylo to krátce po rozvodu, což bylo dost složité období pro nás všechny. Já jsem byla ráda, že byl Vítek zrovna moc hodný, snažil se vyhovět v tom, co zvládl, nikam mi už neutíkal a chodil za ruku. Byla jsem tak ráda, že jsem ho občas i nahlas pochválila, jak je hodný a šikovný chlapeček. Hned, jak jsem to řekla, jsem si uvědomila, že je to zbytečné. Vítek tomu přeci nerozumí.
Jednou na procházce, když šel se mnou způsobně za ruku a usmíval se s radostí na celý svět, jsem ho zase pochválila, jaký je šikovný, veselý chlapeček, a jak jde se mnou pěkně za ruku. Vítek se na mě podíval a usmál. Jakoby tomu rozuměl… proběhlo mi hlavou.
Pokračovala jsem ve chválení, když se to zrovna hodilo a bylo za co, a pozorovala jeho reakce. Někdy se tvářil, že to nevnímá, ale většinou se na mě podíval a usmál. Začala jsem nad tím přemýšlet a dál to pozorovat. Připadalo mi, že čím více Vítka chválím za to, čím mi dělá radost, tím víc se snaží v tomto chování pokračovat.
Pořád mi bylo trochu záhadou, když Vítek slovům nerozumí, jak je možné, že na moje slova reaguje. Vysvětluji si to tak, že nerozumí slovům, ale vnímá energii těch slov, tón hlasu, můj postoj, s jakým to říkám… autisté jsou citliví a vnímají všechno okolo sebe jinak než my.
Vnímá zřejmě, že jsem spokojená, a tak má radost, že je všechno v pořádku. Když se na něho zlobím, že něco vyvedl, tak reaguje buď pláčem, křikem, vztekem nebo utíká pryč. Ale v této situaci je naprosto očividné, že energie není zrovna přátelská. Nerozumí, co mu říkám, ale vnímá to napětí.
Po několika měsících pozorování jsem přešla k tomu, že ho takto ovlivňuji cíleně a úmyslně. Pozor, nepochopte to špatně. Nesmí to být manipulace. To by byl podvod. Vždy, když ho chválím, když mu říkám něco pozitivního, tak je to vždy v situaci, kdy to tak opravdu cítím a je to v tu chvíli pravda. Autisté mají senzor na pravdu a odhalí to okamžitě.
Někdy to není jednoduché, protože může být opravdu delší období, kdy je všechno špatně a nenaleznete laskavá slova pro svého autistu. Ale může to být i maličkost a jen maličká pochvala a povzbuzení, že je něco v pořádku. To dítě začne reagovat a začne se měnit. Uvidíte zázraky. Jsem si jistá, že toto pozitivní ovlivňování Vítkovo chování hodně upravilo k lepšímu.
Jasně, že pořád má záchvaty. Nedokáže ho to vyléčit. Nedokáže ho to změnit tak, aby autista nebyl. Ale dokázalo ho to změnit tak, abychom spolu mohli lépe žít a měli lepší vztah. Ano, zlepšilo nám to vztah. To je další podstatná věc. Vidím, že mi Vítek víc věří. Vidím, že mě má rád (což je u autistů takové nevyzpytatelné). A já jsem méně vystresovaná. A mám pocit, že je všechno v pořádku tak, jak to je.
Každý den několikrát Vítkovi řeknu něco laskavého a on se usměje. Na procházce mu řeknu, že je milý, veselý chlapeček nebo že jsem ráda, že má dobrou náladu. V obchodě mu řeknu, že je moc šikovný, že se drží u mě nebo že je šikulka, že vydržel s bonbonkama až do auta. Řeknu mu, že mám z něho radost, že je takové milé dítě. Večer, když ho ukládám do postele, tak ho přikryju, pošimrám pod bradičkou a řeknu, že je moc šikovný a hodný chlapeček, a že ho mám ráda, že jsem ráda, že ho mám, a že mi dělá radost. Na ten večerní rituál se Vítek vždycky těší. A tak ať už byl den jakýkoliv, zakončíme ho hezky.
Většinou chválení autistů zůstává u stolečku s úkoly, kde správně něco splnili. To je samozřejmě v pořádku. Motivuje je to k učení a dalšímu plnění zadaných úkolů. Je ale třeba si uvědomit, že nepotřebujeme cvičené opičky, které dokážou srovnat tvary podle barev nebo velikosti, potřebujeme s těmi dětmi dobře vycházet, mít společně dobrý život a mít z nich a s nimi radost. Je potřeba zdůrazňovat ty světlé chvilky, kdy to tak je, upozorňovat je na to a tím upevňovat do budoucna.
A řeknu vám ještě jedno tajemství: toto pozitivní ovlivňování lze krásně použít i na zdravé děti. Ale tady budou ty reakce mnohem silnější, nebudete se stačit divit, jak budou ty děti ze dne na den úžasnější. Přesto mě ale každý den udivuje, jak to funguje i na děti, které těm slovům nerozumí. Tady je prokazatelně vidět, že si lidé mezi sebou vyměňují mnohem víc, než jen slova.
Víte, připadá mi to samozřejmé, že tak reaguje… je to přece člověk, není to zrůda. Na lásku reaguje každý tvor. I zvíře, přece, které nerozumí ničemu. Mrzí mě, že se u autistů předpokládá něco takového, že jim je to jedno, jak se s němi jedná. To je opravdu hodně smutné… nemůžu si pomoct…
Možná jste to špatně pochopila. Samozřejmě, že jim není jedno, jak se s nimi jedná a ani jejich okolí to není jedno. Jen člověk má pocit, že nerozumí tomu, co se kolem nich děje a co jim říkáme, a taky to tak často je, proto mají diagnózu, jinak by ji neměli. Ale občas k nim něco pronikne, a to je dobře a je důležité si to uvědomit. Možná to nejsou slova, čemu rozumí, ale právě té energii, kterou k nim člověk vyzařuje. To je ta hlavní myšlenka, kterou jsem chtěla sdělit.
Mate nadherne pribehy psane presne tak jak to citime a tak jak to v zivote s autistickym ditetem je presne tak.jak.pisete je potreba je chvalit ve chvily kdy neco udela.dobre nebo je hodny a ma dobrou naladu mam 4 leteho syna Honzika a kdyz ho chvalim treba ze.je.sikulka okamzite me.odmeni usmevem.nebo nastavi pusinku ze chce polibit nekdo kdo nema takove dite to nemuze nikdy pochopit jak je to silne pouto a.jak ma clovek velkou radost s toho treba ze se prave na vas krasne usmeje a tuli se me to vzdycky nabije energii a Honzika urcite posiluje
děkuji za zprávu, ano, hodně rodičů mi potvrdilo, že si toho také všímají, ty děti vnímají více, než si myslíme 🙂