Vítek vyrostl a je vyšší než já. Vím to už půl roku a také to říkám nebo potvrzuji, když to někdo zmíní.
Přesto koukám na fotky z poslední doby, kde jsme s Vítkem společně a mně se zdají nějaké divné. Takové jako křivé, nebo co. Asi nějak blbě stojíme. Nebo jsem nějak naklonila ruku, když jsem nás fotila.
Po čase mi doje, že ten problém je u mě v hlavě. Pořád Vítka vidím a beru ho jako malé dítě. Můj malý autista. Jenže on už je velký autista. A já si musím zvyknout na novou realitu. Ještě mi to úplně nejde. Každopádně vám to dnes píšu kvůli jednomu důležitému sdělení.
Pokud jste ještě ve fázi „malý autista“, tak máte ještě čas. Trochu času. Asi tak do jeho 15 let. Do té doby si musíte stihnout vytvořit psychickou převahu. Fyzická převaha, která nám stačila do teď, už bude málo.
Do té doby, než nás malý autista přeroste, je potřeba ho naučit a nacvičit s ním, aby dokázal na požádání zastavit, počkat, vrátit se zpátky, jít za ruku, aby chvíli stál nebo chvíli seděl…
A abyste se mohli spolehnout na to, že ten pokyn provede, i když by nemusel, protože je větší a silnější. Ale on ten pokyn provede, protože ve vašem sdělení je tichá síla. Nemyslím tím násilné vynucování a splnění požadavků ze strachu. Ale proto, že máte spolu dobrý vztah. Že už jste to spolu mockrát nacvičili a tou situací mockrát prošli. A vaše požadavky respektují jeho možnosti, vnímání a limity.
