Neschopná matka autisty

„Jsi neschopná matka!“ mi nedávno viselo v telefonu v messengeru. Nejdřív jsem na to šokovaně koukala, pak si to přečetla ještě jednou, jestli jako vážně. Ano, bylo to myšleno vážně. A já jsem se neplánovaně pobaveně rozesmála. Ne cynicky, ale pobaveně, opravdu mě to upřímně rozesmálo. Není to náhoda, vím moc dobře, proč to tak je. Od Vítkovy diagnózy uplynulo 10 let a já tímto obviněním procházím po celou dobu. V průběhu doby jsem tuto informaci zpracovávala různě, nicméně teď po 10 letech, už to prostě jinou reakci vzbudit nemůže.

Jen jsem si uvědomila svoji reakci a proč to tak je, mi vzápětí prolítly hlavou všechny podobné situace.

Asi rok před tím jsem seděla v kabinetu s paní učitelkou, Vítka jsem měla s sebou, protože pro něj nemám hlídání, něco jsem zmínila o Vítkovi a ona mě zpražila: „No, to známá má taky autistu, ale ta si ho vycvičila, ten si to nedovolí.“

Nebyla jsem v tu chvíli schopná slova. Nepřímo tím řekla, že jsem neschopná, že jsem si Vítka nevycvičila. Na druhou stranu nebylo zmíněno, jestli je ten druhý autista na stejné úrovni jako Vítek. Nebylo zmíněno, jak si ho paní vycvičila. To ho jako bije? Nebo má na něj bič jako krotitelka šelem? On si to nedovolí, protože je dobře vycvičen a ví, že to se nedělá a nebo proto, že se jí bojí?

Je to jedno, ale pochopila jsem, že lidé srovnávají nesrovnatelné. Usadí se jim v hlavě nějaké mínění o vás a s tím nic nenaděláte. Člověka to mrzí, snaží se situaci vysvětlit, ale je to marné. Dělala jsem to zezačátku, ale už to nedělám. Je to pro mě ztráta času. Lidé si myslí to, co si chtějí myslet a nehodí se jim do toho nějaké vaše vysvětlení. Ano, v tu chvíli mě to mrzelo. Přišlo mi to obvinění od pedagoga nespravedlivé, vždyť se určitě o autismu také učili ve škole a něco o tom vědí.

Vítkovi jsou 4 roky, sedíme v čekárně u neurologa. Tedy my sedíme, Vítek vyvádí. To divné prostředí a čekání samo ho vytáčí do nepříčetnosti. Vychází sestra a nasupeně nás napomene, ať si zklidníme to dítě, že paní doktorka nemůže pracovat. Byli jsme objednaní a neměli jsme čekat. Autismus byl zmíněn.

V ordinaci nás pak zpražila i paní doktorka, kterou zjevně Vítek pěkně vytočil. Nás nevytočil. My byli zoufalí. Nemohli jsme ho udržet, nemohli jsme ho uklidnit. Máme ho uklidnit? Jak? Proč nám neřekne jak? Proto jsme přece tady. Ano, v tu chvíli nás to ani tak nemrzelo, ale ztratili jsme poslední naději, že nám doktoři pomůžou. Obvinění od odborníka nemrzí, ale šokuje. 

V dlouhé řadě před pokladnou, když čekáme ve frontě, Vítkovi je asi 5 let. Řve jak čerstvě vylíhlé dračí mládě. Nesnáší fronty a nevydrží čekat. Snažíme se ho udržet na místě a zpocení až na zadku se modlíme, aby to odbavení bylo svižnější. Paní před námi, když zaplatí a už je na odchodu, si neodpustí jedovatou poznámku: „Spratek jeden rozmazlenej“. Ano, v tu chvíli mě to rozčílilo, dobře si to naplánovala, že zasyčí a uteče, jinak by si asi něco vyslechla.

Občas Vítek někde něco zničí. Dneska už je to ale mnohem lepší, než to bylo dříve. Dříve ničil, co mu přišlo pod ruku. Taky jsem si vyslechla, že za to můžu já, že ho musím víc hlídat. Nojo, to by asi chtělo, to by bylo ideální, kdyby na Vítka někdo koukal 24 h v kuse a nespustil z něj oči. Ale já si úplně klidně odejdu třeba vařit nebo dělat domácí práce nebo si popovídat a něco zahrát s Vítkovými sourozenci… Ano, tohle obvinění bolí. Hodně, především proto, že přišlo z rodiny. Od svých nejbližších čekáte a potřebujete podporu a ne odsouzení.

„Jsem vůbec pro Vítka dobrá matka? Možná by potřeboval nějakou lepší. Dělám pro něj dost? Neměla bych dělat víc? Sama mám někdy co dělat sama se sebou.“ Ano, toto obvinění bolí asi nejvíc. Jakmile člověk pochybuje sám nad sebou. O to víc si pak bere obvinění zvenku. Postupem času jsem si to v sobě zpracovala. Ano, jsem pro Vítka ta nejlepší matka a je jedno, jestli dělám dost. Tak jako tak je pro Vítka nejlepší, aby byl se mnou.

Z nějakého důvodu přišel ke mně, nemusím tedy nad tím pochybovat. On je pro mě ten nejlepší syn a já pro něho ta nejlepší matka. Ano, vím, že můžu dělat víc. Ale tak je to vždycky. Vždycky člověk může dělat víc. Jenže z toho pak pramení pocit, že teď nedělá dost. Převrátila jsem si to pro sebe tak, že dělám, co můžu. Někdy jsem unavená, někdy potřebuju nebo chci dělat jiné věci, taky se chci věnovat Vítkovým sourozencům, partnerovi a nebo prostě nedělat nic. I tak dělám dost. Jsem tu s ním a jsem tu pro něj. Co je víc?

Sledujte stránku na Facebooku – Život s autistou

Také na Instagramu pod stejným názvem

About the author

Jmenuji se Kamila Hejnová. Jsem máma tří dětí. Nejmladší syn, kterému je 12 let, je autista. Rozhodla jsem se psát blog, jak spolu žijeme. Na začátku cesty jsem sama hledala informace a čerpala ze zkušeností jiných rodičů. Každý den se ocitají další rodiče na začátku té samé cesty. Věřím, že si zde najdou odpovědi, inspiraci a užitečné informace.

Comments

  1. Mám slzy v očích….moc dobře znám poznámky okolí a kolikrát i v rodině (vždycky zamrzí)….Jste SKVĚLÁ MÁMA , moc ráda čtu Vaše články a sleduji na Instagram.

    1. moc děkuji za komentář, poznámky okolí vždycky zamrzí, to máte pravdu, možná i to je součástí cesty autismem – zpracovávat všechno to, co to s sebou přináší

  2. Přesně, mne už dávno nevytáčí chování syna, prostě je takový jaký je, ale chování lidí okolo je někdy neúnosné. Bohužel i od lidí kde bych to nikdy nečekala. Dnes je mu už 13 a je to trochu lepší, když byl malý a někde vyváděl tak, až si na nás ukazovali, vždy jsem se zeptala “chcete fotku” a byl klid. Patrně si mysleli, že nejsem normální hlavně já. 😂 Přeji mnoho sil. 🌞👍

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *