Jednou jsme šli s Vítkem na procházce, bylo mu 7 roků. Měli jsme zrovna takové dobré období, že byl hodný, usměvavý, na procházce si vždy vesele poskakoval, v noci spal dobře a já konečně po dlouhé době byla odpočatá.
Koukám na něj, jak si vesele poskakuje a v duchu si říkám: „To nevadí, Vítku, že nezapadáš do tabulek a že paní doktorka napsala do papírů, že jsi nevzdělatelný. Budeme chodit na procházky a já ti ukážu svět. Uděláme si hezký život, ze kterého budeme mít oba radost.“
No, a to si takhle chodíme po tom světě a včera jsme ho skutečně našli (viz fotka) 
To je takové malé poselství do nového roku. Dávejte si cíle a dělejte si plány, i když to vypadá, že je to zbytečné. Jednou se vyplní. 
uzavřená skupinka na FB tady – život s autistou – uzavřená skupina
