Slyším cvaknout dveře na WC. Dobrý, Vítek jde na záchod, za 2 minutky ho půjdu utřít. Za 2 minutky s překvapením zjistím, že Vítek na WC není. Volám ho, jdu se podívat do ostatních pokojů, do kuchyně, na balkón, Vítek nikde není. Na chodbě koukám, že nejsou ani jeho boty. Nikdy Vítek z bytu neodešel. No, všechno je jednou poprvé. Vyčítám si svoji nepozornost.
Když máte na starosti autistu, musíte být v pozoru 24 h denně. Nepozornost se nevyplácí. Občas ta pozornost ale poleví. Cokoli dělám, pořád podvědomě poslouchám, kde se Vítek v bytě nachází a co dělá. Když je klid, je to podezřelé, to je stejné jako u zdravých malých dětí. Většinou pak můžete čekat nějakou neplechu. Stačí i dvě minuty, jako teď. Dvě minuty klidu a následně nervy v kýblu, výčitky, strach, panika, černé myšlenky, co všechno se může stát.
Běžím ven v bačkorách. V ulici je dětské hřiště, kam Vítek chodí rád, určitě bude tam. Zklamaně se vracím a rychle jdu do nedaleké sámošky, kam chodíme s Vítkem na nanuka, určitě bude tam. Cestou potkám známou, říkám jí v rychlosti, že mi Vítek utekl, a kdyby ho viděla, ať mi zavolá, jde totiž na druhou stranu, než já, tím pádem pokryji obě strany. Ztrácím totiž čas, kdo ví, kam si to Vítek namířil.
Proběhnu obchůdkem, Vítek nikde, ani ho nikdo neviděl. V tu chvíli už opravdu panikařím, protože to byly důležité záchytné body, které by Vítka mohly zajímat. Co jiného? Pospíchám k autu, že to objedu autem, protože pěšky nemám šanci. Sahám po mobilu, že budu volat policii. Vítek nemluví, neřekne nikomu, že se ztratil, neřekne, kde bydlí ani jak se jmenuje. I kdyby ho někdo potkal, nebude vědět, co s ním.
Vytáhnu mobil a začne zvonit. Volá mi ta známá, že potkala Vítka, a že ho vzala za ruku a jde s ní. Úlevou se mi podlomí kolena. Jdu jim naproti. Děkuji Bohu, že je Vítek v pořádku. Klepu se od nervozity a napětí. Vyčítám si celou situaci, i když vím, že je těžké nepolevit a být stále na pozoru. 24 h denně, 7 dní v týdnu, 11 roků… Ba ne, mám možnost si odpočinout, když je Vítek dopoledne ve škole. Aspoň těch pár hodin.
Neustále napnutá pozornost si také vybírá svou daň. Když už si můžu chvilku odpočinout a dělat něco jiného, stává se mi, že najednou se napnu a poslouchám, kde je Vítek, pak si uvědomím, že tam není a můžu se uklidnit. Ráda čtu, ale nemám na to moc čas. Když už si vezmu knížku, po přečtení odstavce zjistím, že vůbec nevím, o čem to bylo. Nesoustředím se. Pozornost je roztěkaná. Rozdvojená. Na jedné straně něco dělá a na druhé stále hlídá Vítka. Vracím se zpátky na začátek a dávám si pozor, abych se soustředila. Někdy se mi to i daří. Někdy si to holt přečtu vícekrát.
Dojdeme domů a já se ještě nějakou dobu vzpamatovávám z předchozí situace. Promítám si, co se vlastně stalo, a kde se stala chyba. Uvědomila jsem si, že u sousedů něco vrtali. Byl to dost nepříjemný zvuk. Já to tak nějak beru, to prostě k paneláku patří, ale Vítek nesnáší takové zvuky. Bojí se vysavače, mixéru, fénu, natož vrtačky u sousedů. Bohužel mě to vůbec nenapadlo. Vím, že byl z toho podrážděný, ale nenapadlo mě, že kvůli tomu odejde z bytu. Slyšela jsem cvaknutí dveří na WC, ve skutečnosti to cvakly vchodové dveře. 2 minutky času, o ty měl Vítek náskok. Chápu, proč se to všechno stalo, zkušenost pro příště. Jediné, co jsem nepochopila, bylo, kam to vlastně Vítek šel. Šel úplně jinam, než bych čekala.
Náš pejsek Melissa má obojek, kde má vyryté své jméno a moje telefonní číslo, pro případ, že by se zaběhla. Potřebovala bych pro Vítka něco podobného. Vím, že některé maminky dávají svým autistům trička s nápisem. Ale to nelze mít na všem oblečení. Vítek si ho klidně i sundá. Teď už to teda nedělá, ale měl období, kde se vysvlékal do naha. Náramek na ruce by nesnesl. Tak vytetovat na předloktí, ale co když budu muset změnit číslo? Nebo čip pod kůži jako pejskům. Jenže to by asi nikoho nenapadlo, že bude mít údaje na čipu. Tak nevím, zatím nemám řešení. Zatím musí být průvodce autisty v pozoru, nenechat se ukolébat chvilkovým klidem a nechat pozornost odpočinout, když je to možné.
Dodatek: Po zveřejnění tohoto článku reagovalo spousta rodičů, kterým se také podobná situace stala. Je vidět, že je to docela velký problém, o kterém se moc nemluví, protože v tu chvíli má člověk pocit selhání a obviňuje sám sebe. Ale je potřeba si uvědomit, že většina těchto autistických dětí musí být pod dohledem neustále, ale není možné udržet i intenzitu bdělosti také neustále, občas prostě trochu opadne a už je autista na útěku. Kromě toho přišlo i spousta tipů na náramky, hodinky GPS a podobně, co někteří používají a vyhovuje jim to, sepsala jsem to do dalšího článku na blogu zde, mrkněte, třeba tam najdete něco, co by mohlo vyhovovat vám.
