Včera večer v koupelně. Čistím si zuby a slyším rány z kuchyně. Nad hlavou mi skáčou otazníky, co to tam ten Vítek, safra, dělá? Jdu se podívat. Ahá, on si hraje s modelínou, kterou jsem mu tady připravila na jeho místo. On si hrál zrovna na tabletu, tak jsem ho nerušila a říkala jsem si, že až přijde, tak ho to buď zaujme a chvíli si s tím pohraje a nebo nezaujme a nechá tak. Zaujalo a začal dělat placky. Ty mu šly opravdu skvěle. Ale neumí kuličky, ty budeme teď pravidelně nacvičovat.
Právě modelína byla tenkrát, asi tak před čtyřmi roky, důvodem, proč se na mě paní učitelka zlobila. Dávala Vítkovi domů úkoly. Co je na tom divného? No. Autistické dítě, které má těžký stupeň postižení, potřebuje ve všem dopomoc. Tedy úkoly pro Vítka znamenaly úkoly pro mě. A tak jsem psala Vítkovou rukou čárky, nahoru, dolů, doprava, doleva, vlnky, body, tečky….
Ale ta modelína, ta mě teda fakt naštvala. Když jsem vykutálela třetí kuličku z Vítkova válečku, tak jsem si řekla, že to fakt stačí. V té době jsem byla samoživitelka se třema dětma, krátce po rozvodu a pracovala jsem z domu jako účetní, což bylo poměrně časově náročné a hlavně – musela jsem stíhat termíny. Zatímco jsem válela kuličky z modelíny, tak jsem koukala na hodiny, že už je nejvyšší čas poslat přiznání k DPH. Byla jsem fakt naštvaná. K čemu to jako je, takový úkol? My sice odevzdáme kuličky, ale Vítek je skutečně neumí. Všechny jeho úkoly jsou úkoly pro mě. A já jich mám fakt dost, nepotřebuju ještě navíc válet kuličky z modelíny.
Druhý den jsem oznámila paní učitelce, že si nepřeju, aby dávala Vítkovi domů úkoly. Zlobila se, že takhle se teda neposuneme, že se nic nenaučí, že ho brzdím ve vývoji… Jinými slovy, že jsem špatná matka a že se dost nestarám. Za jiných okolností by mě to asi rozhodilo, ale tentokrát ne. Věděla jsem, že nemá pravdu. Já jsem s Vítkem dělala jiné věci, když jsme na ně měli jak on, tak já, náladu a čas. Trvala jsem si na svém.
Za nějaký čas jsem podepisovala individuální vzdělávací plán pro Vítka a na konci bylo uvedeno: „Matka odmítá domácí úkoly“. A já s úsměvem odpověděla: „Ano, souhlasím“ a podepsala to. Čekala jsem, co bude dál. A nepřišla pro mě domů policie, že své dítě nedostatečně vzdělávám, dokonce ani pan ředitel nevolal. A hlavně… už jsme nikdy nedostali domácí úkol. K Vítkově i mojí spokojenosti.
Během těch 4 let s Vítkem nacvičovali kuličky další lidé a víte co? Kuličku prostě neudělá, ale dělá skvělé válečky. A tak mě u toho napadá to známé přísloví, které měl říct A. Einstein:
„Pokud budete soudit rybu podle její schopnosti šplhat na strom, tak bude celý život věřit tomu, že je hloupá. “
A tak si říkám, jestli bychom se spíš neměli zaměřit na to, co těm dětem jde dobře, než na to, co jim nejde. Čtyři roky tady děláme bezúspěšně kuličky, ale kdyby chtěl někdo váleček, tak ty máme úplně skvělé.
