Někdy mám chuť s tím seknout. S blogem, s články o tom, jak s Vítkem hledáme a nacházíme cesty k sobě i životem společně. Že je možné spolu žít a mít hezký život. Oba dva. Celá rodina. Někdy si jsem jistá, že všechny nástrahy společně zvládneme. Jindy koukám na to roztomilé dítě, jak zuří a vzteky mi zarývá nehty do kůže. Kroutím hlavou, společný hezký život se rozpadá jak domeček z karet a nejsem si jistá, jestli jsem se nespletla. Sama tomu v tu chvíli nevěřím.
Když tu teď sedím s rukama poškrábanýma do krve, píšu něco a hodně váhám, jestli to vůbec vypustím. Není to zrovna něco, co bych chtěla sdílet se světem. Ráda ukazuju ty hezké chvilky, které s Vítkem máme. Je jich mnoho a jsem za ně vděčná. Ale pak přijde uragán a já si nejsem jistá, jestli to má vůbec smysl. Smysl psát o autistickém synovi, smysl snažit se ho začlenit do běžného života, udělat ho součástí našeho světa a nás zase součástí jeho světa. Pokud není v pořádku jádro rodiny, má pak vůbec smysl něco jiného?
Starší děti dnes viděly celou scénu. Vítkův záchvat. Řev, že by člověk ohluchl. Jak mi nehty zarýval do rukou. Jak jsme ho nacpali do sprchového koutu a nechali ho pod sprchou oblečeného. Ne za trest. A ne pod studenou vodou, jak se někdy dělá. To musí být docela velký šok a nejsem si jistá, jestli by nezpůsobil jiný problém. Sprchu proto, že Vítek má vodu rád, rád se sprchuje a voda ho vždy zklidní. Párkrát se pokusil dostat ven ještě pod vlivem vzteku, ale za chvíli se opravdu uklidnil, pak se nechal v klidu vysvléct, utřít a obléknout do suchého.
Pak jsme si šli každý do své postele vzpamatovat se z toho vyčerpání. Obrečela jsem to. K čemu je tohle dobré? Komu? Proč? Jaký to má smysl? Snažím se přesvědčit sama sebe v tom, že to smysl má, ale momentálně ho fakt nevidím. Pokud tento článek dám na blog, tak to může mít jediný smysl – pokud se vám to doma děje, nejste sami a nejste jediní. A pokud se vám to neděje, tak si můžete říct: „Ještě to máme dobrý“. Teď si říkám, že i tento článek, i když není hezký, by tam přijít měl. Pokud bych tento dílek vynechala, nebyl by ten příběh kompletní.
Často vídám na netu rodiče autistů jak povídají něco o tom, že jim autismus jejich dítěte změnil život. To teda změnil, to je pravda. Jak jsou šťastní a neměnili by. To já bych teda měnila. Ne Vítka, ale autismus ano. Přála bych mu zdraví a normální život, jemu, sobě, jeho sourozencům.
Lituju se, ale vím, že to pořád není tak hrozné. Někdy, když vidím jiné rodiny a jejich autistické děti, čím procházejí a že tohle, co mě spolehlivě skolí, oni zažívají několikrát denně, tak si říkám, jestli to vyprávění o Vítkovi není zbytečné? Musím říct, že Vítek je opravdu většinu času veselé a šťastné dítě. Takovéto afekty mívá občas – jednou, dvakrát týdně. Ale je to hodně psychicky i fyzicky náročné a další klidné dny sbírám sílu na to, abych ten další afekt zvládla. Jak dlouho tohle můžu vydržet?
Dcerka kouká na ty moje poškrábané ruce a soucitně se ptá: „A bolí to?“ Koukám na ně taky a přemýšlím, co vlastně cítím. „Hm, bolí.“ Odpovídám pravdivě. „Hlavně na duši“ dodávám v duchu.
Pak otevřu internet a čtu článek, jak se nemáme stresovat. Udělat si klidný večer, přečíst knížku, dojít na manikúru nebo ke kadeřnici. To bohužel nejsou články pro vystresované matky autistických dětí. Kdo jim poradí, co mají dělat proti stresu? A hlavně, kdo jim mezitím pohlídá to nevyzpytatelné dítě? Mám velké štěstí, že jsem optimista. I když jsem po krk ve srač*ách, pořád vidím slunce na obloze. Celá ta situace musí být ještě těžší pro lidi, co mají sklony k depresím, protože k tomu je v domácnosti s autistou velice blízko. I když mi není nejlíp, jdu dál, dokud mi síly stačí, dokud vidím to slunce na obloze.
Sledujte stránku na Facebooku – Život s autistou
Také na Instagramu pod stejným názvem
