Od té doby, co začal malý autista chodit, dostávala moje domácnost dost na frak. Jasně, v období jednoho roku je to běžné i u zdravých dětí. Mám srovnání – prošla jsem tím 3x. Vykramařené skříňky, vyházené prádlo, které bylo čerstvě poskládané, spodní police v kuchyni zely prázdnotou, zatímco hrnce a pokličky se válely po zemi…
Zatímco u mých starších dětí toto období zkoumání přirozeně ustalo, tak u malého autisty pokračovalo dál a naopak se stupňovalo. Přijdu do pokoje, on sedí na televizi. Přijdu za ním do pokojíčku, kde byl klid a on si zdánlivě hrál na tabletu, vidím, že to nebyla až tak pravda, protože zmuchlané žaluzie se ještě hýbou.
Rošty v postelích máme už několikrát vyspravované. V chodbě mám krásné velké zrcadlo, vidím se v něm pouze, když ho umývám, jinak je neustále zapatlané. Zapatlané kliky a dvířka skříněk jsou na denním pořádku. Umyté vydrží pár minut. Zničil i výukové materiály. Tady jsem chvíli přemýšlela, jestli to je přirozené destruktérství a nebo čirá vypočítavost.
Už jsem si na to zvykla. Vím, že nemůžu mít doma věci, které jsou křehké nebo by mohly nadělat při rozbití nepořádek a nebo jsou drahé. Nic takového nemůžu doma kvůli Vítkovi mít. Ale nevadí, na to si člověk zvykne a začnete předvídat dopředu. Občas mě ale Vítek stejně překvapí. Občas si náhodou všimnu, že je v koši talířek, lžička nebo mistička. Je totiž naučený, že odpadky, což jsou především obaly od potravin, se hází do koše. Vysvětlete autistovi, že talířek nebo mistička není obal.
V dnešní době to už je ale mnohem lepší, než to bylo dříve. Vítek neničí věci záměrně, spíše nedopatřením. Když byl malý, tak zničil všechno, co mu přišlo pod ruku.
Asi úplně nejhorší, co jsem zažila, bylo, když jsem přišla k němu do pokojíčku a ovanul mě hrozný zápach. Když jsem to viděla, málem jsem omdlela. Byla jsem v šoku, v zoufalství jsem zírala na tu kalamitu a říkala si, že tohle se nedá uklidit. Opustila mě veškerá síla, chtělo se mi brečet a nechtělo se mi žít.
Pokojíček vymalovaný hov… ehm… exkrementy. Komplet všechno. Zaprasený celý dítě, podlaha, stěny, postel, povlečení, okno… prostě všechno. V tu dobu byl Vítek ještě na plenách, bylo mu asi 4 roky. Prostě si sundal plenu, rozšlapal to po podlaze a dopomohl tomu rukama. No, uklidila jsem. Jemu to trvalo 5 minut, mně 5 hodin. Nejdřív jsem šoupla dítě odmočit do vany, pak nacpat pračku a zbytek po centimetrech umývat.
Další taková zoufalá situace byla, když v kuchyni vařím a ze stropu mi „prší“ do hrnce. Vítek miluje vodu a vždycky se rád koupal. Vodu vyléval z vany ven, ta prošla koupelnou na chodbu, kde byla plovoučka, tam prosákla a vytopila nás do spodního patra. Plovoučka zpuchřela. Pokud máte autistu, který miluje vodu, nedávejte si nikam plovoučku.
Přestože, jak je vidět na fotce, měl Vítek ve vaně dost hraček, přijdu do koupelny, on má v ruce můj mobil a zalévá ho konvičkou. Mobil se vysušil a přežil, ale už nefotil moc dobře.
Při opravě vyplavené podlahy a stropu pak zazněla věta: „Ale on ti tady všechno zničí…“ Těch pár slov mi prohnalo hlavou všechny zničené věci, vyplýtvané peníze a zmařené naděje.
Viděla jsem sama sebe, jak vezu Vítka do ústavu a nebo jak sedím zhroucená ve zničené domácnosti, zatímco se Vítek vesele houpe na lustru. Až jsem se musela začít smát. Ne, takhle to nebude. Uvědomila jsem si, že mi více záleží na Vítkovi než na těch všech ztracených, zničených věcech. Samozřejmě je mi líto zničených věcí i vyhozených peněz, ale beru to už jako součást života s autistou. Je pro mě důležitější to, že je Vítek s námi, že může žít ve své rodině, obklopen lidmi, kteří ho mají rádi. Nevadí mi, že nebudu mít drahou kuchyňskou linku a nevadí mi, že se nevidím v zrcadle. Prostě to není důležité. Občas nám ty autistické děti připomenou, kde jsou ty opravdové hodnoty.
