V poslední době jsem dostala hodně dotazů ohledně školky, jak jsme vybírali a co jsme u toho zvažovali, asi jsou teď přijímačky do školek, tak se to hodně řeší, nebo nevím, už je to 13 let, co jsem to naposledy řešila já.
U Vítka jsme předpokládali, že ve 3 letech nastoupí na běžnou školku v místě bydliště. Asi v jeho 2,5 letech jsme tam byli na pohovoru, bylo jasné, že je opožděný, ale do té doby to nějak dožene a normálně nastoupí. Postupem času bylo jasné, že to tak nebude. Krátce před třetím rokem jsme měli kontrolu u pediatričky právě kvůli nástupu do školky a já jsem jí sdělovala věci, které mi byly jasné, že ve školce neprojdou. Nechodí na WC, je na plenách. Nereaguje na své jméno ani na pokyny. Nechodí za ruku, na procházce utíká. Nemluví….
Neměli jsme zkušenosti s autismem a netušili, že tohle jsou právě jeho projevy. Ani pediatrička to netušila. Tvrdila, že je jen líný a že to dožene. Pro jistotu nás ale poslala k psycholožce. Ta to viděla během pěti minut, že to je autismus. No a tím se úplně změnila situace a byl to problém. Bylo jasné, že to dítě potřebuje nějaké vedení. A my taky. V běžné školce si s ním neporadí. Speciální školky nebyly tenkrát tak rozšířené jako dnes. Měli jsme možnost 60 km dojíždět. Šly na mě mrákoty, jen jsem si to představila. Kromě toho se teprve roztočilo kolečko všech vyšetření a neměli jsme ještě konečnou diagnózu.
Takže takový paradox – dítě, které potřebovalo speciální péči, zůstalo ještě rok doma, protože nebylo kam ho umístit. Nemohlo do běžné školky kvůli speciálním potřebám, nemohlo do speciální školky kvůli neuzavřené diagnóze.
Na příští rok jsme tedy počítali s ukončenou diagnózou a domlouvali ve školce v místě bydliště nástup s asistentem. Pro personál školky to bylo také nové. Ještě se s tím nesetkali. Nelíbila se jim moc možnost, že tam bude pobíhat nějaký asistent a ani to, že tam bude pobíhat nějaký malý Tarzan, se kterým se nedomluví. A chystat mu nějaký extra koutek na zklidnění? No, to ne, na to není místo. Bylo nám jasné, že tohle nebude dobré řešení. Ve školce s autismem neměli zkušenosti, asistentka taky ne a my potřebovali informace a metodiku. Děsila nás představa, že nikdo nic neví a bude vychovávat naše dítě. Co když se někde udělá chyba? Co když by se mohlo posunout víc, kdyby mělo správné vedení?
Našli jsme speciální školku, kde přesně věděli, co mají dělat, krásné zázemí a možnosti pro dítě a vedení pro rodiče, kde měli jedno volné místo a vzali by nás. To byl sen. Akorát 420 km daleko.
Přeskočím, ať to není dlouhé. Za pár měsíců jsme se stěhovali. Naložili do auta tři malinké děti, velkého psa, dvě kočky, hromadu hraček a jeli jsme za zpěvu psa a koček do naší vysněné školky.
Byla to soukromá speciální školka pro děti s kombinovaným postižením, ale i s velkým záběrem právě na autistické děti. Bylo to to nejlepší, co tenkrát Vítek mohl dostat a ze základů, které tam dostal, těžíme dodnes.
Při výběru školky doporučuji zvážit:
– vzdálenost – berte v úvahu nejdřív to, co máte nejblíž, vzdálenost může v budoucnu velmi omezit docházku, bude to prostě únavné, pro vás i dítě
– lidi – vždycky je všechno o lidech, takže se tam běžte podívat a promluvit s nimi, tu ochotu nebo neochotu vidíte hned, a chodit denně někam, kde vás nechtějí, není rozhodně fajn prostředí pro rozvoj dítěte
– velikost zařízení – čím větší školka a víc lidí, tím to bude problematičtější, protože autisté všeobecně špatně snášejí velký frmol, hluk a hemžení lidí, je pro ně bezpečnější malé prostředí s menším počtem dětí
– přístup – hledají a zkouší nové cesty nebo opakují stejné věci pořád dokola? Nabízejí nové možnosti, jako třeba canisterapii nebo hipoterapii?
– nejdůležitější věc je – co je vhodné pro vaše dítě? Kde se bude cítit dobře? Kde budou naplněny jeho potřeby? Každé dítě je jiné a potřebuje něco jiného.
