Velmi často dostávám dotazy ohledně komunikace. Kdy začne mluvit? Začne vůbec někdy mluvit? Mrzí mě, že se nedomluvíme. Neřekne ani slovo. Jen opakuje pár slov ….
Na začátku diagnózy jsem si taky neuměla představit, jak se spolu dorozumíme. Ale postupem času jsem pochopila, že je důležité neupínat se na mluvené slovo. Někdy se autistické děti opravdu rozmluví, jen jim to pár let trvá. No a někdy taky ne.
To ale neznamená, že si neřeknou, co potřebují.
Vítek mi často nosí papírky od bonbonků a chce je naplnit. Mě to rozčiluje. Posílám ho, aby to hodil do koše. Ale on mi ho za chvíli přinese znovu.
Někdy mě skoro dojímá. Ta důvěra, že mu ten papírek naplním.
Někdy vidím Vítka, jak něco loví pod postelí a koukají mu jen nohy. Smějeme se s Martinem, že hledá v komunikační knize, co po mně chce. Který bonbonek chce naplnit? 
To je komunikace!
Takže buďte vnímaví, neupínejte se jen ke slovům. Autisté se často naučí komunikovat jiným způsobem. Každý podle své kapacity šedé kůry mozkové. Někteří začnou psát, jiní komunikují obrázky, jiní píšou na počítači.
Ale i s těžkými případy jako je Vítek, kdy se nepodařila komunikace obrázkovým systémem, lze komunikovat. Akorát nebudete probírat hluboké abstraktní myšlenky, ale spíš praktické věci denní potřeby. Především to, co se dá zbaštit. Ale každý tento záblesk je dobrý signál a každá ta jiskřička se počítá.
Takže nepřehlížejte drobné signály, kdy si dítě říká o něco konkrétního. Je to cesta. I když beze slov.
