Tento svět není stavěný pro autisty. Všechno je buď příliš těsné nebo příliš volné, příliš hlučné a příliš ostře osvětlené.
A oni nepasují. A mají pocit, že jsou špatní. Vypadá to, že nemají světu co dát.
Ale co když je to naopak? Co když jsou naše zažité šablony prostě v jiném měřítku než autisté potřebují?
Co když mají potenciál, který jen nemá možnost se projevit?
Co když je příliš vyčerpává jen to, že se musí přizpůsobit a pak už nemají sílu tvořit něco svého?
Úzkosti a deprese v dospívání vypadají, že to je jejich problém. Že oni jsou ten problém. Ale není to spíš tím, že nezapadají mezi vrstevníky? Že odmítají plnit nesmyslné požadavky pedagogů? Že jsou přetížení z plných tříd, kde není vzduch a pohyb?
Ale nezačíná to až v dospívání. Začíná to už v rodině, kde často nejsou přijati prarodiči nebo širší rodinou a nebo i jedním z rodičů…
A pokračuje to ve školce, na základce…
Kdyby měli podmínky, které by jim každý den připomínaly, že jsou v pořádku takoví, jací jsou, mohli by projevit svůj potenciál ku prospěchu svému i společnosti.
